xxii
První film, který se v Reykjavíku promítal, poté co se smrtící epidemie dala na ústup a bylo shledáno, že lidé se mohou bez nebezpečí zase shromažďovat, se jmenoval Kde se na smutek zapomíná a byl to „nesmírně krásný příběh lásky mladého umělce“ o čtyřech částech. Výtěžek z prodaných vstupenek byl určen na podporu těch mnoha dětí, které za epidemie ztratily rodiče. Ačkoli byl Máni Stein po vyčerpávajících dnech a nocích se Sólou Guðb- a doktorem Garibaldim Árnasonem bez peněz – neměl sílu ani příležitost sehnat si v té době nějakého „kunčafta“ –, zůstalo mu přece jen dost na to, aby mohl pozvat stařenu na představení do Nového bia. Ne že by to bylo snadné, přemluvit ji, aby pozvání přijala. Nejdřív namítala, že se nesluší, aby za ni on, nezletilý v její péči, vůbec něco platil. Chlapec odvětil, že je mu od dvacátého třetího dubna už šestnáct a je normální, aby si teď role vyměnili. Takový je život. Nu, nato se stařena hájila tím, že už dávno přestala na ten teatr v biografech chodit a že tam předtím byla víckrát než jednou, ne-li třikrát, tak aspoň dvakrát, a pokaždé to byla zatraceně nezajímavá
97
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS204670
slátanina, s výjimkou filmového zpravodajství ze Sněmovních plání, kde se pastor Matthías Jochums son mihnul, jak sedí s roztaženými stehny na židli s vycházkovou holí mezi nohama a s cylindrem na hlavě, a to jenom proto, že tento kmet a král mezi básníky byl z jejího příbuzenstva. Ale když jí chlapec vylíčil družnou atmosféru a vybavení lepších sedadel v Novém biu – což byl mimo jiné popelník u každé područky –, uvolila se s ním jít. Stařena mu při té příležitosti sdělila, že vždycky záviděla otci pana domácího v dolním patře, že může sedět se svými přáteli v kuřáckém pokoji plném kouře z doutníků, a pokaždé když ji za ním poslali se sodovkou nebo další karafou brandy, se tam zdržela v oblacích tabáku tak dlouho, jak jen jí slušnost dovolila. Představení se zpozdilo o půl hodiny, během níž si návštěvníci navzájem vyjadřovali soustrast, procházeli řadami mezi sedadly, přičemž si nepotřásali rukama ani se neobjímali, nýbrž skláněli hlavu a opakovali stejná slova útěchy s různými variacemi: „tvé dcery“, „tvé sestry“, „tvé ženy“, „tvého manžela“, „tvého syna“, „tvého bratra“ – neboť všichni někoho ztratili. Když vstoupil do sálu poslední návštěvník, rozhostilo se ticho. Byla to dívenka, která byla po třináct dní zavřená doma s mrtvou matkou a bratrem. Vedli ji mezi sebou ošetřovatelka a pracovník z blázince na Kleppu. Z výrazu jejích očí bylo jasné, že slovům soustrasti, která měli lidé na rtech, rozumět nebude.
98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS204670
Světla zhasla. Na plátně se objevily děti provázené andělem, milosrdné sestry poklekly u náhrobku. Milencům nebylo dopřáno lásky. Představení doprovázel orchestr Reynira Gíslasona a hudba dokázala trochu přehlušit vzdechy a vzlyky. Z lepších sedadel stoupal hustý kouř: muži bez ustání kouřili doutníky v naději, že to zdusí jejich pláč. Když vycházeli ze sálu, osušila si stařenka slzy z tváře a přiměla chlapce ke slibu, že už ji do biografu nikdy nepozve.
99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS204670