novinářem, kterého obviní, že obšvihl jeho styl. („Když mám co říct,“ prohlašuje „Hem“, „stačí mi na to telegram.“) Do toho – dost není nikdy dost – se na Hemingwaye střemhlav vrhne racek s křikem „Nikdy víc!“. Různě postižených hráčů přibývá a ne zcela střízlivý sportovní novinář Word Smith nám poskytne své podání Bílé velryby žargonem baseballového reportéra. Vypůjčím si kritiku jednoho ze čtenářů pana Word Smitha: je to „divoce excesivní“ a „tak trošku bezradné“. S čím že si Roth nevěděl rady? Zda má pokračovat v duchu Portnoye? Nebo naopak Portnoyovi uniknout? Obnovit svou tvorbu tak, aby nečerpala z vlastních muk? Roth dokončil rukopis Velkého amerického románu na Yaddo a příští den dostal ještě bizarnější nápad na knihu: Co kdyby se muž proměnil v ňadro? Vyšlo to pochopitelně částečně z Kafky, ale také z nejasného pocitu, že čtenáři Portnoye – dokonce i ti, kteří knihu milovali, nebo především ti – na autora nahlížejí jako na „chodící penis“. Připadalo mu, že právě to vidí, když k němu na ulici přistupují a blahopřejí mu. Skličovalo ho to, rozčilovalo ho to a ten vnitřní pocit zahanbení a sebeznechucení možná vrhal temnější světlo i na jeho baseballový tým zrůd a vyvrženců. Ale přišel na způsob, jak vyjádřit, co se mu přihodilo, a ještě to obrátit naruby. „Napadla mě otázka profesora Higginse,“ vybavuje si dnes Roth svůj myšlenkový postup: „Proč nemůže být žena víc jako muž? Ale opačně.“ A tak se nový protagonista David Kepesh, profesor literatury na Stony Brook – který nedávno ukončil pět let psychoterapie, aby překonal hororové manželství, a který má konečně vlídnou a milou přítelkyni a mnoho důvodů si myslet, že ze všeho vyvázl –, jednoho dne probudí a zjistí, že se proměnil v obrovské ňadro: sto osmdesát centimetrů vysoké, sedmdesát kilo těžké, s růžovou, nesmírně citlivou dvanácticentimetrovou bradavkou. Je to skvostná situace. A když se Kepesh zlobí na Gogola a Kafku,
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS204650
že ho do toho dostali, v jeho hněvu je sžíravost. „Mnoho jiných profesorů literatury učí ‚Nos‘ a ‚Proměnu‘,“ namítá jeho lékař. „Ale možná ne s takovým přesvědčením,“ tvrdí Kepesh. Bohužel Roth nemá, kam by příběh dál rozvíjel. Kromě nějakých náznaků hlubšího obsahu o Kepeshově vytrácející se touze po jeho dokonalé přítelkyni (ještě před transformací) a o silném otci milujícím svého syna natolik, že se dokáže chovat, jako by se nic nepatřičného nestalo, kniha trpí týmž nedostatkem skutečných postav a pocitů jako Naše parta a Velký americký román. Oproti Kafkovi není Roth abstraktní umělec. Jeho satira je nejpůsobivější, když se – jako v případě Patimkinových nebo paní Portnoyové – prodírá nějakou hřejivou vlídností, či když se může zahryznout do rozporuplných emocí. Když se obřího ňadra zmocní sexuální posedlost („Chci ji šukat, doktore! Svojí bradavkou!“), zdá se, že autor spíš sahá do starého sáčku s kouzly, než že by šlo o nějakou literární inovaci. Ňadro (The Breast) je velice krátká kniha – Roth ji napsal za několik týdnů –, ale stejně končí vyčerpaně, kdy spisovatel nechává jiného autora, aby za něj dílo dokončil. Cituje celou Rilkeho báseň o antickém torzu Apollona a končí: „Musíte změnit svůj život.“ Roth tedy rozhodně změnil Kepeshův život a také změnil svůj. Ale změnit způsob tvorby bylo těžší. Žádná z těchto knih z počátku sedmdesátých let – vědomě groteskních, fantaskních a často příliš bombastických – jeho renomé příliš neprospěla. „Nesnažil jsem se odradit obří obec čtenářů, kterou jsem Portnoyem získal,“ tvrdí mi, „ale tenkrát by mi nevadilo, kdyby se to podařilo.“ Odmlčí se. „A myslím, že jsem uspěl.“ Někteří kritici se domnívali, že se v těchto knihách odráží anarchie a fantaskno doby. Ale jsou také odrazem Rothovy postportnoyovské nejistoty a zmatku. Ňadro a Velký americký román vyšly v opačném pořadí, než byly napsány, tedy první roku 1972 a druhá roku 1973. Roth změnil nakladatele, odešel od Random House
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS204650
k nakladatelství Holt, Rinehart & Winston, aby mohl pracovat s redaktorem Aaronem Asherem, blízkým a velmi obdivovaným přítelem. Právě Asher se domníval, že Ňadro má blíž k Portnoyovi a Naší partě a že toto pořadí dává větší smysl. Roth tvrdí, že Asher především čekal na velký román, který mu Roth slíbil. V dubnu roku 1972 Roth dokončil svou přeměnu z městského kluka: v severozápadním Connecticutu si koupil farmu z osmnáctého století a brzy se tam s Barbarou Sproulovou nastěhovali. Dvacet hektarů, malý jabloňový sad, několik obrovských javorů před domem a ateliér s výhledem do otevřených polí: prostředí vhodné spíš pro Čechova než pro scénu byť jen vzdáleně připomínající rodinu Portnoyových či román plný utrpení, který tu konečně dokázal napsat. Oním dlouho odkládaným dílem o jeho manželství je román Žít jako muž (My Life as a Man). Obtíže, které měl s psaním tohoto příběhu, ony nevydařené začátky, jsou pečlivě popsány hrdinou, zastupujícím Rotha, spisovatelem Petrem Tarnopolem. A důkaz o těchto obtížích dostává vynalézavou formu dvou povídek, které Tarnopol sám napsal a které jsou vloženy na začátku knihy. Používá různé hlasy a rodinná prostředí – třetí osoba, první osoba, tady vypráví bratr, tady sestra – v naději, že roznítí svou představivost a knihu dokončí. Rothův hrdina si velmi dobře uvědomuje, že ostatním nemusí téma jeho příšerného manželství připadat tak naléhavé jako jemu. Starší sestra mu píše: „Proč tu studnu nezacpeš a nezačneš pramen inspirace hledat jinde? Prokaž sám sobě laskavost (pokud ti ta slova něco říkají) a zapomeň na to. Jdi dál!“ Ale Tarnopol nemá jinou volbu: „Byl jsem posedlý, nedokázal jsem o tom, co mě ubíjelo, ani psát, ani jsem to nedokázal změnit nebo pochopit.“ Ubíjelo ho to stále, i když v době, kdy román Žít jako muž roku 1974 vyšel, Maggie byla už šest let mrtvá. Na tom nezáleželo. Jak podotýká Tarnopolův psychiatr – stejný doktor Spielvogel, který si brousil posluchačské umění na
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS204650