VII. Svět podle koček Snad deset nebo možná i více úsloví zná čeština pro označení, že je něco k ničemu. „Je to na pytel!“, „Je to na draka!“, „Je to na dvě věci, na nic a na hovno!“, potom také několik ještě neslušnějších a v neposlední řadě rovněž velmi rozšířené „Je to pro kočku!“. Autor posledně zmíněného rčení vyjádřil názor, že věnovat čas kočkám je zbytečná činnost, jelikož kočka si ničeho neváží a dělá jenom to, co sama uzná za vhodné. Kus pravdy nepochybně měl; naše první rodinná kočka Čajda i pozdější komické duo kocourů skutečně představovaly neovladatelné osobnosti zvířecí říše. Přesto jsem investic do těchto mimořádně hravých chlupatých bytostí ani v nejmenším nelitoval. Mnohem víc mi bylo líto nedotažených literárních záměrů, jimž jsem věnoval spoustu času a které nakonec byly z nejrůznějších důvodů „pro kočku“. Docela příznačně patří mezi nerealizované plány chystaná povídková kniha „Příběhy pro Kočku“, podle níž od pradávných dob vládnou kočky tomuto světu, a přestože jim lidé vymysleli spoustu jmen, nemají ve skutečnosti jména žádná. Jsou to prostě Kočky. Neliší se rasou či ušlechtilostí původu, ale svým předurčením, neboť každá z Koček oddaně plní úlohu, k níž byla zrozena. Když jsem měl pro kočičí knížku napsáno asi patnáct povídek, uvědomil jsem si s nepříjemným mrazením v zádech, že některé příběhy jsou doslova infantilní, jiné naopak míří výlučně k dospělým čtenářům, další zase někam mezi. Marně jsem vymýšlel, jak tu rozmanitou směsici alespoň trochu sladit a zaměřit ke konkrétní cílové skupině čtenářů. Jenomže kočičí guláš byl na světě a k jeho převaření jsem dlouho nenacházel chuť. Když jsem se k tomu konečně začínal rozhoupávat, vydala Michaela Klevisová své hrabalovsky křehké povídky „Čekání na kocoura“, zasvěceně popisující vztah lidí a koček; něco mezi Kocourem Modroočkem a Nebeskými pastvinami od Johna Steinbecka. Po přečtení té nádherné knížky putovaly „Příběhy pro Kočku“ zahanbeně hluboko do šuplíku, odkud jsem pro kompilaci SNAD vylovil alespoň několik „dospělejších“ ukázek.
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS204592
STRÁŽNÁ KOČKA Malé mourovaté kotě se mělo stát Strážnou kočkou. Uprostřed chladné prosincové noci udiveně hledělo na neznámého muže, zkrouceně sedícího před zamčenými domovními dveřmi penzionu. Nepříjemně páchl cigaretovým kouřem, co chvíli mu z úst na zem vystříkl odpudivý pramen smradlavé tekutiny. Nebyl na něho hezký pohled. Kotě se už už chystalo proklouznout malým otvorem do sklepa penzionu, když v tom si uvědomilo, že ten člověk u dveří nejspíš do rána umrzne. Proto překonalo strach i odpor, zalezlo sedícímu malátnému muži pod bundu, kde jej hřálo až do rána. Vděčný muž si kotě odvezl do svého bytu. Vzniklo mezi nimi přátelské pouto, které přetrvalo nejen období přerodu kotěte v krásnou kočku, ale též doby pozdější, kdy se v mužově bytě zabydlela nádherná paní, jíž se časem narodily šikovné děti. Strážná kočka obětavě plnila své předurčení, svědomitě bděla nad bezpečím mužova domova. Po mnoha letech vzorné služby se vše změnilo v okamžiku, kdy děti přinesly domů zrzavého zablešeného kocourka, kterého rodiče neměli srdce odmítnout. Strážná kočka ihned rozpoznala hrozící nebezpečí, neboť mladý kocour byl předurčením Lovčí. Byl to obávaný Lovec, který se v dospělosti statečně postaví třeba celému houfu rozzuřených krys, jenž však neumí žít bez zabíjení v zamčeném bytě, kam vůbec nepatří. Strážná kočka se obávala, že Lovec dříve či později zaútočí na někoho z milované rodiny, a snažila se přítele varovat. Když nepříliš chápavý muž z jejího syčení a dalších srozumitelných náznaků nevyčetl číhající hrozbu, musela Strážná kočka svá poselství zdůraznit. Psala je s největším sebezapřením vlastní močí na místa, která měl její velký přítel rád. Vzkazy se začaly denně objevovat v mužově posteli či křesle a Strážná kočka věřila, že je pouze otázkou několika dní, kdy přítel varování konečně pochopí. Trvalo však několik dlouhých týdnů, než se v předsíni konečně objevila vytoužená přepravka, v níž měl být nebezpečný kocour odvezen pryč. Strážná kočka za tu dobu nervozitou výrazně pohubla a příšerně línala, nicméně nic z toho ji nemohlo odradit od každodenního psaní výstrah. Nyní konečně stála v předsíni přepravka, jenomže přítel do ní namísto zrzavého kocoura zavřel překvapenou Strážnou kočku. Následovala cesta autem do nepříjemně vonící místnosti, kde ji dlouho prohlížel neznámý pán v bílém plášti. Potom jí do těla vbodl nehezky vypadající injekci a Strážná kočka instinktivně s údivem pochopila, že přišel její konec. Na nikoho se kvůli tomu nehněvala. Než nadobro usnula, napadlo ji s obavou, zda to milovaný přítel bez ní zvládne.
POSLEDNÍ LEČ Prošedivělý zrzavý lovec při každém pohybu pociťoval stáří. Jeho pověstná mrštnost mizela v nenávratnu. Se vzrůstající nelibostí si uvědomoval, že ačkoliv během své bohaté kariéry získal spoustu cenných trofejí, dosud neulovil skutečně velké zvíře. Lovec věděl, že nyní přichází jeho poslední příležitost. Přivřenými zraky sledoval vyhlédnutou kořist a
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS204592
podvědomě cítil, že kořist pozoruje jeho. Dívali se vzájemně do očí snad celou věčnost a ani jeden z nich netušil, jak jejich střetnutí dopadne. Oba měli na své straně určité výhody, ale také řadu slabin. Pro lovce hovořila obrovská zkušenost, odhodlání a jeho nebezpečné zbraně, avšak kořist rovněž držela v rukou několik trumfů. Přestože se nejednalo o dospělý kus, byla podstatně větší než lovec. Stačilo sebemenší lovcovo zaváhání a kořist by děsivým řevem ihned přivolala na pomoc své starší, mnohem silnější soukmenovce. Lovec si průběh dnešního halali v duchu přehrál snad stokrát a měl jej promyšlen do posledního detailu. Nejdůležitější je využít momentu překvapení. Dříve než se kořist zmůže na jakýkoliv obranný manévr, musí jí ucpat chřtán, dvěma rychlými seky oslepit a pak zaútočit na zranitelný krk. Pokud bude mít štěstí a zasáhne krk dostatečně hluboko, získá svůj životní úlovek a pak spokojeně odejde na odpočinek. Lovec i oběť na sebe upřeně hleděli. A potom se starý zrzavý kocour s nebývalou mrštností z křesla vyšvihl do proutěné dětské kolébky.
PŘELET NAD KOCOUŘÍM HNÍZDEM Jsou tam. Černobílí frajeři venku na dvoře, kde se pořád mrouskají, aby zas všecko po sobě vytřeli, než je stačím načapat. Pořád ještě vytírají, když jdu kolem nich, všichni tři nakrknutí a plni nenávisti ke všemu, k týhle denní době, k tomuhle místu, ke kocourům,
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS204592