Od Hirošimy po Bělehrad (Ukázka, strana 99)

98

a rezignace na soft power. Bilance vojenského zásahu SSSR byla velice krutá: 4 tisíce zabitých a 230 popravených Maďarů (včetně I. Nagye a dalších, kteří odmítli uznat legitimitu Kádárovy vlády dosazené Rusy), 20 tisíc uvězněných a 200 tisíc uprchlíků. Pro Moskvu však v té době geostrategické zájmy stály na prvním místě, jednoznačně převážily nad úvahami o možné mezinárodněpolitické diskreditaci – tato diskreditace byla velice vážná.

Reakce USA Velmi typickou reakcí pro dobu studené války se stalo také prohlášení Spojených Států, že nepovažují Maďarsko za potenciálního spojence a že nehodlají využít nejnovější vývoj ve východní Evropě. Byla to přímo učebnicová ukázka logiky studené války, kdy se dodrželo rozdělení Evropy vzešlé z druhé světové války. Na dobytém území ve druhé světové válce měla Moskva zcela volnou ruku, tamní obyvatelstvo mělo smůlu a muselo se smířit se základním rámcem, který (zatím) nebylo možné překročit.

3.3 Třetí etapa studené války jako vzájemné zaručené zničení Počátkem třetí etapy v dějinách jaderného odstrašování během studené války se stala tzv. sputniková krize – SSSR jako první úspěšně vypustil umělou družici, čímž potvrdil svoji schopnost odpalovat jaderné zbraně na mezikontinentální vzdálenost. Tato událost „nejenže ukázala, že sovětské rakety mohou obletět Zemi, ale také podlomila předpoklad, že technologická převaha Západu může vyvažovat sovětskou převahu v počtech ozbrojených sil“ (Krejčí, 1997, s. 293). V této etapě se postupně vytvořila situace jaderného patu – obě strany měly prostředky k tomu, aby odpověděly na případný první jaderný úder protivníka.

USA měly již od roku 1948 strategické bombardéry, zatímco SSSR zahájil roku 1957 výrobu mezikontinentálních, ze země odpalovaných řízených střel (inter continental ballistic missiles – ICBM), USA začaly tuto kategorii jaderných zbraní do své výzbroje zavádět o rok později. Začalo se hovořit o pravděpodobnosti vzájemného zaručeného zničení (mutal assured destruction), za níž je vztah mezi ofenzivou a defenzivou vychýlen jednoznačně ve prospěch ofenzivy (Wheeler, 2001, s. 128).

Ukázka elektronické knihy, UID: KOS204226

99

3.3.1 Základní charakteristika vzájemného zaručeného zničení Vzájemné zaručené zničení nebylo strategií, ale strategickou situací (Hilsman, 2000, s. 323). Američtí stratégové ji vyhodnotili jako ztrátu věrohodnosti svého potenciálu v poměru k sovětské vojenské hrozbě a jako nové bezpečnostní dilema, které vyžadovalo další modernizaci jaderného potenciálu, aby se znovu snížila hrozba konvenčního útoku proti evropským státům NATO. Východisko z této situace viděli ve výstavbě ponorek na jaderný pohon vyzbrojených řízenými střelami SLBM, typ Polaris. V roce 1965 tak věrohodnost jaderného odstrašování NATO spočívala na počtu 5,5 tisíce jaderných hlavic na straně USA proti 300 jaderným hlavicím na straně SSSR. Tak byly vytvořeny základy jaderné triády. USA začaly tyto ponorky s výzbrojí balistických raket SLBM zavádět do výzbroje v roce 1960 s tím, aby „daly protivníkovi jasně najevo, že ani překvapivý jaderný úder by mu nepřinesl výhodu a naději na vítězství. To jej bude ještě účinněji odstrašovat od záměru rozpoutat jadernou válku“ (MccGwire, 2001, s. 56).

3.3.2 Sestřelení U-2 a jeho strategické důsledky Velmi významnou událostí třetí etapy studené války se stalo sestřelení amerického špionážního letounu U-2 nad územím SSSR dne 1. května 1960. Stalo se to v době nadějného uvolňování napětí mezi oběma hlavními aktéry studené války. O pouhý rok dříve tehdejší sovětský vůdce Chruščov navštívil USA a během celé své návštěvy prezidenta Eisenhowera zásadně oslovoval „my friend“. Vždy okázale zdůrazňoval, že jsou vlastně spolubojovníci z doby války proti hitlerovskému Německu.

Oba se shodli, že během další schůzky svolané do Paříže dále pokročí i v řešení tzv. německé otázky. Na tom měl Chruščov mimořádný zájem, a proto během několika let prosadil výrazné snížení stavů sovětských ozbrojených sil.

Ale pak přišel onen 1. máj roku 1960, pro tehdejší SSSR svátek číslo jedna. Během vrcholících oslav 15. výročí konce velké vlastenecké války byl Chruščov informován, že nad městem Sverdlovsk (dnes Jekatěrinburg), považovaném za „ruský Pittsburg“ byl zachycen a pak nad Uralem sestřelen americký letoun, který záměrně letěl ve výšce 70 tisíc stop, aby unikl radarům, řízeným střelám i protiletadlovému dělostřelectvu.

Ukázka elektronické knihy, UID: KOS204226

100

Do té doby stačil nafotit strategicky nejcitlivější místa oné části SSSR. Jednalo se o středisko jaderných zkoušek v Kazachstánu a protiletadlové rakety v oblasti Bajkalského jezera (Feifer, 2013, s. 242).

Celý incident proběhl v době, kdy samotné USA měly spoustu pozemních, leteckých i námořních základen v západní i jižní Evropě, ale i na Blízkém východě, z nichž měly velice blízko k Sovětskému svazu, zatímco ten měl strategické základny jen na svém vlastním území. Navíc SSSR za USA zaostával ve všech ukazatelích vojenské síly a stále se cítil být ohrožen ze strany SRN, která byla pouhých 5 let předtím přijata do NATO. Dnes již víme, že tento pocit strachu neodpovídal skutečným záměrům SRN, ale to nijak neruší psychologickou roli, kterou v rozhodování sovětských vůdců v té době hrál.

Zásadní úlohu sehrála i následující reakce USA. Prezident Eisenhower se nechal přesvědčit, že pilot to určitě nepřežil, a tak tvrdil, že sestřelený letoun sledoval pouze vývoj meteorologické situace pro potřeby NASA a že nad území SSSR se dostal jen proto, že za špatného počasí zabloudil. Teprve potom Chruščov vytáhl trumfové eso celé této psychologické hry, během níž mlčel a čekal, až se Američané chytí do pasti. Pak přišlo prohlášení: „Máme pilota, jmenuje se Francis Powers a vyklopil vše o své misi! Přiznal, že to byl už jeho 24. let, řekl, že všechny dosavadní lety zadávala a vyhodnocovala CIA, které šlo o strategické objekty na území SSSR“ (Feifer, 2013, s. 246).

Sám Chruščov bral Eisenhowerovo chování jako zradu, které se na něm dopustil partner, s nímž chtěl dál jednat o uvolnění napětí a o posílení vzájemného míru. Ale přesto mu dal ještě jednu šanci, když vyhlásil, že to vše se určitě odehrálo bez jeho vědomí a že nadále věří jeho upřímnému zájmu o mír. Čekal, že na nadcházející pařížské schůzce si jej „Ike“ vezme stranou a mezi čtyřma očima se mu omluví a že pak budou moci vy svém „byznysu“ pokračovat. Jenže ani to se nestalo, protože prezident se nechal přesvědčit, že by to byl projev slabosti a že něco takového není důstojné amerického prezidenta.

Následky této „hrdosti“ byly velice nepříznivé: Sovětský předák se hluboce urazil, ale navíc byl oslaben ve svém soupeření se stalinistickými stoupenci tvrdého kurzu. Ti vystupňovali tlak, kterým si nakonec vynutili zastavení procesu snižování počtu ozbrojených sil SSSR a urychlení výstavby vlastního jaderného potenciálu. Právě v této rozjitřené době přišel neblaze proslulý Chruščovův výrok „budeme ty rakety sekat jako párky“. A následovaly činy, které namísto vysněného uvolnění nastartovaly závody v jaderném vyzbrojování, jež pak pokračovalo i v dalších desetiletích.

Ukázka elektronické knihy, UID: KOS204226