„Jasný. Poslouţíme, poradíme. Nakupujte u odborníků, ţe jo.“ Zaklonil se, zavřel oči a recitoval: „Vejška asi sto sedmdesát, na holku poměrně vysoká, blonďatý vlasy stočený nahoře do takovýho drdůlku. Rozumíte, co tím myslím?“ Ujistil jsem ho, ţe si nemusí dělat starosti. Vím, jaký účes má na mysli. „Maličko ohrnutej nos, takovej ten pršáček, pár pih kolem nosu a očí, na levý tváři na kraji brady mateřský znamínko. Kozy… pardon, chci říct poprsí, podle mýho odhadu asi tak číslo tři. Takový fest, pěkně do ruky. Zadek…“ „Myslím, ţe to stačí,“ přerušil jsem ho. „Podle toho popisu ji snad najdeme. Pokud má štafl,“ pouţil jsem ironicky jeho terminologie, „skutečně v tom hotelu, jak říkáte.“ „Spolehněte se. Mám něco podepsat?“ „Proč?“ zahrál si Vlach na překvapeného. „Vţdyť jste tu nikdy nebyl.“ „Já?“ Chviličku se tvářil zmateně, potom se ťuknul do čela a usmál se: „No jo. Máte recht. Já tu nikdy nebyl.“ Podal mi propustku, podškrtnul jsem ji, ve dveřích si prstem cvrnknul o hlavu, jako by tam měl kšilt čepice, a jenom přes rameno prohodil: „Kdyby něco, jméno máte a přes centrálu mě dycky seţenete. Mějte se, pánové.“ „Věříte mu?“ zeptal jsem se Vlacha. „Věřím. Aţ budeš policajt tak dlouho jako já, budeš vědět, ţe taxikáři bývají dokonalí svědci. A ţe s nimi se dá spolupracovat.“ Ano. Měli jsme s nimi jakési podivné spojenectví. Někteří z nich sice šmelili, vekslovali a obsluhovali prostitutky, dodávali jim zákazníky, byli ve spojení s valchaři, ze zásady všichni nenáviděli pochůzkáře a měli s nimi neustálé konflikty kvůli nesprávnému parkování, případně vjezdu tam, kam se jezdit nesmělo (většinou jsem byl na jejich straně, protoţe neporušovali dopravní předpisy z nedbalosti nebo záměrně, ale aby vyhověli zákazníkovi — a já si myslím, ţe kdyţ je to oprávněné, má i esenbák ctít zdravý rozum, a ne se jen rigorózně drţet předpisů), ale vycházeli celkem slušně s kriminálkou. Patřili k důvěrným informátorům, protoţe toho hodně slyšeli a viděli a na druhé straně věděli, ţe jsou kaţdou hodinou, hlavně v noci, v nebezpečí ţivota a ţe na nás
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS204217
záleţí, jestli drbana, který obral taxikáře a ještě mu vrazil kudlu mezi ţebra, dostaneme za mříţe. Bylo to prostě spojenectví vynucené rozumem, a proto moţná solidní. Vlach si mě zadumaně prohlíţel. „Měl bych tam samozřejmě poslat někoho jiného, ale to bychom mu museli všechno od začátku vysvětlovat. A Holub tady není a já mám jinou práci…“ „Myslíte do hotelu?“ „Myslím do hotelu.“ „A co kdybysme se nejdřív zeptali kluků z mravnostního?“ „Bude jednodušší, kdyţ se tam vypravíš sám. A tu holku rovnou nenápadně sbalíš.“ Chápal jsem ho. Neměl mravnostní příliš v lásce. Animozity existují ve všech povoláních. Pro něj všechno, co mělo jakékoliv spojení s Parusem, bylo výhradně jeho případ a jen v nejvyšší nouzi by poţádal o přispění jiný odbor. „Tak dobře, ale kdyţ bude průšvih, ţe se do toho pletu, tak pamatujte, ţe jsem jenom obyčejný ucho, který musí poslechnout náčelníka.“
13) Před hotelem City stál hlouček hezounů s načesanými hlavami, v nejmodernějších dţínách a košilích a tričkách podle světové módy. Jednoho z nich jsem si pamatoval; občas jsem ho zahlédl u nás v budově. Minuli jsme se bez jediného náznaku, ţe se známe. On má práci, já mám práci. Jenom někdy uvaţuju, nakolik jeho a jeho kolegy tyhle styky vnitřně deformují, kdy jim končí povinnost a začíná ta druhá poloha, kvůli které tyhle opravdu horké kontakty udrţují. Šlo by to bez nich? Nešlo, nenalhávejme si nic. Musíme mít všechnu pakáţ pod dohledem; nemají však někdy pod dohledem spíše oni nás? Nepramení jejich sebejistota z vědomí, ţe toho vědí moc, ţe se jim proto nemůţe nic stát? Ţe je prostě potřebujeme?
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS204217
Vzpomněl jsem si na dva mládence, kteří teď sedí v kriminále. Příslušníky. Bývalé. Jednou zadrţeli dva veksláky. První je vyslýchal, druhý jim sebral klíče od bytů a vyloupil je. Potom oba šmelky kopli do zadku a řekli jim, ať koukají drţet hubu, protoţe na ně vědí tolik, ţe půjdou do báně na deset let. Jenomţe veksláci hubu nedrţeli a všechno oznámili odboru inspekce ministra vnitra. Ve kšeftu jedou dál. Naši dva hoši dostali po pěti letech… Radši nemyslet. Být poslušný, splnit příkaz, mít zavřené oči a tvrdě šlapat na paty těm, co nad sebou nemají ţádnou ochranu. Třeba zedníkovi, který ukradne dva pytle cementu. Nebo doktorovi, kterému se dokáţou úplatky ve výši sedmi tisíc korun. Musí se přece exemplárně předvést, ţe úplatkáři nemají v naší společnosti co pohledávat! Představuju si vţdycky všechny ty, co berou plnými hrstmi, jak se smějou a mnou si ruce. Tohle je totiţ krásná kamufláţ — a oni vědí, ţe mají krytí! Ţe kdyby na ně někdo skočil, poveze se s nimi moc a moc lidí… a jakých lidí! V letní kavárničce před hotelem jsem si dal tonik s dţinem. Číšníkovi, který mě obsluhoval, jsem tiše řekl: „Potřebuju s vámi mluvit. Počkejte na mě v hale.“ Přezíravě si mě prohlédl. „A to jako proč? Nevidíte, jaký máme fofr?“ „Nebuďte zvědavý.“ Na tři hlty jsem vypil sklenici. Bylo to krásně ledové a lehoučce opojné, barman dţinem rozumně šetřil, co kdyby se v tom horku zákazník opil? Vstal jsem. „Můţeme jít rovnou.“ „Dvacet pět korun,“ řekl. „Coţe?“ „Ten tonda s dţinem stojí pětadvacet. Pane.“ Odpočítal jsem 25 Kčs. Bez tuzéru. Pohrdavě mě pozoroval. Zajímalo by mě, kolik mu tohle místo měsíčně nese. Kdyţ k tomu připočteme veksl, pasáctví, sluţbičky hotelovým zákazníkům… Třicet tisíc měsíčně, čtyřicet? Nikdo neví. Nikdo — snad ani jeho ţena, pokud nějakou má. Nejspíš má. Nejspíš něco z podobné branţe. A mají západní auťák, perfektně vybavený byt, krásnou
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS204217