jsem stranou ani okolnost, že se naléhavě hledá zkušený právní zástupce, který musí mít trpělivost s placením honoráře. Snad ten článek někoho takového osloví. Abych to shrnul: svůj čtyřhodinový program jsme zvládli bravurně. Dokonce jsem byl tentokrát na svůj výkon i trochu hrdý, protože jsem zlikvidoval několik plechovek s pivem, a přesto jsem pracoval dál, zatímco normálně se mi při pití nic kreativního nedaří. Nejlepší text dodal jednoznačně Manuel, dali jsme mu název „Machi, potřebujeme tě“. Byl sice formulovaný prostě a způsobně jako školní slohová úloha a byla na něm poznat pisatelova snaha o správný sled podmětů, přísudků a předmětů, ale každá věta byla prosycená vášní, a to je umění, které se nenaučíte na žádné novinářské škole ani v žádném kurzu tvůrčího psaní — umění nalít do vany city poskládané z písmenek a pak do ní posadit své čtenářské publikum. Dojem to udělalo i na Claru Nemezovou, která prohlásila, že tohle vyznání čtrnáctiletého kluka o přátelství a vzájemnosti v basketbalovém týmu může být stejně silné a přesvědčivé jako pravomocné azylové rozhodnutí. Moje starosti patří mně V pondělí večer jsem se svými kumpány u Zoltána trochu slavil, přiznávám. Že už je úterý, jsem si proto všiml až v poledne — jednak se o slovo znovu přihlásila žízeň a žádala si vodu, jednak zub vzadu vpravo nahoře začal vyzvánět na poplach a připomněl mi nadcházející návštěvu u Rebeccy Linsbachové, kterou jsem vyhlížel s překvapivě smíšenými pocity. No ano, tak překvapivé zase nebyly, z kombinace lásky a bolesti přece mimo jiné žije veškerá literatura.
98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS204091
Naštěstí jsem na ten den neměl nic jiného. Manuel byl to odpoledne v pevných, vytrénovaných rukou tety Julie, která s ním chtěla jít koupit zimní bundu. Pokud šlo o moji bývalou manželku Gudrun, dlužil jsem jí telefonát, nestačilo, že mě zepsula jako malého kluka. Možná bych jí někdy vpodvečer zavolal, ale předešla mě. „Ahoj Geri, to je opravdu šílený příběh, co jsi vyčmuchal! Všichni o tobě mluví. Jsem z toho totálně perplex. A co teprve Florentina! A taky Berthold ti gratuluje, volal mi kvůli tomu z Varšavy,“ řekla. Hlas jí při tom nekontrolovaně kolísal, jak si v něm lezla do zelí chronická deziluze s momentální fascinací — tak jako tenkrát, když jsem ji požádal o ruku ve chvíli, kdy už náš milostný vztah ležel v troskách. „Ano, je to opravdu silný příběh,“ řekl jsem co nejlhostejněji. Nestávalo se mi často, že bych mohl před Gudrun předvést naprosto upřímnou falešnou skromnost. „Jak jsi to… Odkud tu story vlastně máš? A jak jsi… Ty texty jsou fantasticky napsané… A je jich tolik,“ zajíkala se. „A poslouchej, kdo je ten… Jak jsi přišel k tomu okouzlujícímu hošíkovi, k tomu Manuelovi?“ „Jako panna k dítěti,“ řekl jsem téměř popravdě. „Je to syn jedné moc dobré dávné kámošky.“ „Znám ji?“ „Alici? Ne, myslím, že ne.“ „Mimochodem, mluvila jsem ještě jednou s tatíčkem,“ řekla po delší dramatické pauze, během níž se jí hlasivky ustálily v normální poloze, tedy v deziluzi. „A řekl mi, že by tě Norbert Kunz znovu přijal.“ „Opravdu?“ „Ani se mu prý nemusíš omluvit, stačí, když jenom…“ „Milá Gudrun,“ teď opravdu hrozilo, že začnu být zlý. „Milá Gudrun, téma Den co den je pro mě jednou provždy vyřízené.
99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS204091
Tu story o Machmutovi, ze které je teď taková senzace, vyhodili z vydání, protože jim nepasovala k té jejich sprosté ideologii. Já — tam — už — nikdy — nepůjdu! Rozumíš mi?“ „A z čeho chceš žít?“ „Z článků, jako byl ten do Nové doby,“ odpověděl jsem. „Ale kolik takových příběhů existuje?“ „Dostatek,“ řekl jsem. „A všechny čekají na tebe?“ „Některé na mě čekají, na některé čekám já, no a někdy si půjdeme naproti, řekl bych.“ Takovéhle věty se mi dost líbily, ale Gudrun si s nimi nikdy neuměla poradit a nakonec podle nich poznala, že si už neporadí se mnou. „Geri, já si prostě dělám starosti…“ „Já vím, Gudrun, ale říkám ti, že je absolutně zbytečné, aby sis dělala starosti, které si já nedělám. Jsou to moje starosti, patří mně. A já si je dělám, když si je dělám, a když si je nedělám, tak si je prostě nedělám, a už vůbec si je nebudu dělat, když si je místo mě budeš dělat ty. Chápeš, co tím myslím?“ Na to už neuměla nic namítnout, takže jsme se mohli relativně v klidu a míru rozloučit. Sotva jsem rozhovor s Gudrun včetně jejích naprosto oprávněných starostí hodil za hlavu a chtěl si prohlédnout aktuální e-maily k Machmutovu případu, znovu mi zazvonil telefon. Volala Clara Nemezová z Nové doby. Byl to zjevně den rozčilených ženských hlasů. „Pane Plasseku, bylo by možné, abyste dnes na chvíli zaskočil ke mně do kanceláře?“ „Dnes? To bude dost těžké,“ řekl jsem s pohledem na své pruhované flanelové pyžamo. „O co se jedná?“ „Nechtěla bych vám to říkat po telefonu.“ „Nějaká špatná zpráva?“
100
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS204091