Hagen vydal neutrální zvuk, který si mohl jeho protějšek vyložit zcela po svém. „Vzpomínáte si na svůj svatební den?“ zeptal se Anton. „Ano,“ odpověděl Hagen a podíval se diskrétně na hodinky. Ne proto, že by nevěděl, kolik je, nýbrž proto, aby tím Antona pošťouchl. „Nejhorší je, že to člověk opravdu myslí vážně, když tam u oltáře prohlašuje, že to je navěky.“ Anton se dutě zasmál a potřásl hlavou. „Chtěl jste se mnou mluvit o něčem konkrétním?“ otázal se Hagen. „Ano.“ Anton si přejel ukazovákem po hřbetu nosu. „Včera se během mojí služby objevil nový ošetřovatel. Byl trochu zvláštní. Nevím, proč jsem měl ten dojem, ale znáte to, staří lišáci jako my si něčeho takového prostě všimnou. Tak jsem si ho drobet proklepl. Ukázalo se, že byl před třemi čtyřmi roky zapletený do jednoho případu vraždy. Propustili ho, zbavili podezření. Ale stejně.“ „Chápu.“ „Říkal jsem si, že bude nejlepší, když to povím vám. Můžete promluvit s vedením nemocnice, aby ho třeba nějak taktně přesunulo.“ „Zařídím to.“ „Děkuju.“ „Já děkuju. Dobrá práce, Antone.“ Anton Mittet se mírně uklonil. Byl rád, že mu Hagen poděkoval. Rád, protože ten mnichovi se podobající šéf oddělení vražd byl jediný člověk u policie, jemuž byl Anton podle svého názoru zavázaný. Hagen osobně ho totiž vytáhl na břeh po tom Případu. To on zavolal vrchnímu policejnímu náčelníkovi v Drammen a sdělil mu, že potrestal Antona příliš přísně a že jestli v Drammen nepotřebují Antonovy zkušenosti, že by o ně stáli na policejním ředitelství v Oslu. A tak se také stalo. An98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS204056
ton nastoupil na Grønlandu k pohotovostní motorizované jednotce, zvané krátce jen výjezdová hlídka, ale dál bydlel v Drammen, což mu Laura stanovila jako podmínku. A když teď sjížděl výtahem zpátky na své oddělení v druhém patře, uvědomoval si, že kráčí poněkud razantněji, že drží záda vzpřímeněji a že se usmívá. Cítil – ano, opravdu to cítil –, že tohle by mohl být začátek něčeho dobrého. Co takhle koupit květiny pro… Zamyslel se. Pro Lauru. Katrine při vyťukávání čísla zírala z okna. Její byt se nacházel v takzvaném zvýšeném přízemí. Dost vysoko na to, aby se nemusela dívat na lidi kráčející venku po chodníku. Dost nízko na to, aby viděla jejich roztažené deštníky. Za dešťovými kapkami třesoucími se v poryvech větru na okenních tabulkách se rýsoval most Puddefjordsbroen spojující město s dírou ve skále na protějším břehu zálivu, kde se nacházela čtvrť Laksevåg. Teď už ale hleděla na padesátipalcovou obrazovku přímo před sebou, kde rakovinou trpící učitel chemie vařil metamfetamin. Připadalo jí to podivně zábavné. Koupila si tu televizi s odůvodněním „Proč by největší televize měli mít muži, kteří jsou single?“ a dévédéčka podle silně subjektivních kritérií roztřídila a uložila do dvou polic pod přehrávačem Marantz. První a druhé místo úplně vlevo na polici s klasikou zaujímal Sunset Boulevard a Zpívání v dešti, zatímco sekce novějších filmů na spodní polici překvapivě získala nového vedoucího: Toy Story 3. Police číslo tři byla vyhrazena pro cédéčka, která ze sentimentality nedarovala Armádě spásy, nýbrž si je nechala, ačkoli si je překopírovala na pevný disk počítače. Vkus měla silně vyprofilovaný: vlastnila výhradně glamrock a progresivní pop, nejčastěji britský a povětšinou poněkud androgynního charakteru, David Bowie, Sparks, Mott the Hoople, Steve Harley, 99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS204056
Marc Bolan, Small Faces, Roxy Music. Současnější tečku za nimi tvořili Suede. Učitel chemie právě v televizi absolvoval jednu z neustále se opakujících scén v podobě hádky s manželkou. Katrine zapnula na přehrávači převíjení vpřed a přitom vytočila Beátino číslo. „Lønnovi.“ Beáta měla vysoký, téměř dívčí hlas. A představila se tak, aby tím neprozradila víc, než bylo nutné. Pokud se člověk ohlásí takto, nenaznačuje to snad, že domácnost Lønnových je početná a je třeba specifikovat, se kterým členem rodiny chce volající hovořit? Ovšem Lønnovi v tomto případě znamenalo jenom vdova Beáta Lønnová a její syn. „Tady Katrine Brattová.“ „Katrine! Dlouho jsme se neslyšely. Co děláš?“ „Koukám na televizi. A ty?“ „Moje zlatíčko mě právě poráží v Monopolech. Utěšuju se pojídáním pizzy.“ Katrine se zamyslela. Jak staré vlastně zlatíčko je? To je fuk, každopádně je dost staré na to, aby porazilo mámu v Monopolech. Další připomínka toho, jak příšerně čas letí. Katrine chtěla na oplátku kontrovat tím, že ona se utěšuje pojídáním tresčích hlav. Jenže pak jí došlo, že je to takové holčičí klišé, takový sebeironický, kvazideprimovaný způsob mluvy, který se od nezadaných dívek očekává, místo aby přímo řekly, že si nejsou jisté, jestli by dokázaly žít bez té svobody. Katrine během let sem tam napadlo, že by mohla Beátě zavolat a jen tak si s ní popovídat. Popovídat si s ní tak, jako si dřív povídala s Harrym. Obě jsou dospělé policistky bez manželů, obě měly otce policisty, obě jsou víc než nadprůměrně inteligentní realistky bez iluzí, a dokonce i bez touhy po princi na bílém koni. Výjimku by mohl tvořit snad jenom ten kůň, který by je dokázal odvézt tam, kam by chtěly. 100
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS204056