Hagen vydal neutrální zvuk, který si mohl jeho protějšek vyložit zcela po svém. „Vzpomínáte si na svůj svatební den?“ zeptal se Anton. „Ano,“ odpověděl Hagen a podíval se diskrétně na hodinky. Ne proto, že by nevěděl, kolik je, nýbrž proto, aby tím Antona pošťouchl. „Nejhorší je, že to člověk opravdu myslí vážně, když tam u oltáře prohlašuje, že to je navěky.“ Anton se dutě zasmál a potřásl hlavou. „Chtěl jste se mnou mluvit o něčem konkrétním?“ otázal se Hagen. „Ano.“ Anton si přejel ukazovákem po hřbetu nosu. „Včera se během mojí služby objevil nový ošetřovatel. Byl trochu zvláštní. Nevím, proč jsem měl ten dojem, ale znáte to, staří lišáci jako my si něčeho takového prostě všimnou. Tak jsem si ho drobet proklepl. Ukázalo se, že byl před třemi čtyřmi roky zapletený do jednoho případu vraždy. Propustili ho, zbavili podezření. Ale stejně.“ „Chápu.“ „Říkal jsem si, že bude nejlepší, když to povím vám. Můžete promluvit s vedením nemocnice, aby ho třeba nějak taktně přesunulo.“ „Zařídím to.“ „Děkuju.“ „Já děkuju. Dobrá práce, Antone.“ Anton Mittet se mírně uklonil. Byl rád, že mu Hagen poděkoval. Rád, protože ten mnichovi se podobající šéf oddělení vražd byl jediný člověk u policie, jemuž byl Anton podle svého názoru zavázaný. Hagen osobně ho totiž vytáhl na břeh po tom Případu. To on zavolal vrchnímu policejnímu náčelníkovi v Drammen a sdělil mu, že potrestal Antona příliš přísně a že jestli v Drammen nepotřebují Antonovy zkušenosti, že by o ně stáli na policejním ředitelství v Oslu. A tak se také stalo. An98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS204056