u vzniku Všeobecné deklarace lidských práv. Na rozdíl od svého spolužáka Jeana-Paula Sartra se stavěl celoživotně na stranu nenásilí a zásadně odsuzoval terorismus, i když připouští, že jeho motivy se v určitých situacích dají pochopit. V poslední době tím má na mysli zejména komplikované postavení Palestinců. Sporý text jeho Rozhořčete se! upozorňuje na stav demokracie v prvních letech nového tisíciletí a klade si prostou otázku. Jak je možné, že na sociální zabezpečení, zdravotnictví a vzdělávání bylo dost prostředků po válce, kdy byla ekonomika většinou rozvrácená, a proč dnes, kdy je její výkonnost nesrovnatelně větší, najednou dochází k demolici sociálního státu? Nabízí odpověď, nikoli řešení, avšak naše média o ni zatím valný zájem neprojevila. První rozhovor se Stéphanem Hesselem jste mohli číst v Literárních novinách letos na jaře. Příští týden vám nabídneme další interview s ním. Jako dárek totiž přiložíme k Literárním novinám český překlad brožury Rozhořčete se!, v níž najdete jeho čerstvé pražské odpovědi jako svérázný doslov. Hessel se tu vrací k okolnostem a motivům, za nichž populární text vznikal, a snaží se zdůraznit, že jeho výzva neznamená návod k akci, že se pouze pokouší iniciovat první nezbytný krok. Podle něj jde na počátku o to, zbavit se lhostejnosti. My jsme spíš zvyklí mávnout rukou a počkat, jak to dopadne. Hessel Nehessel.
Je možná kvalitní žurnalistika? V České republice jako by to nikoho nepálilo. Ve Velké Británii a v Německu si však změny ve fungování médií všímají víc a hledají řešení. Klasické šprochy o tom, že novináři jsou hlídacími psy demokracie, totiž přestávají platit, platily-li někdy. Problém má dvě stránky: etickou a technologickou. Pragmatické odpovědi na první balík otázek se hledají spíš na ostrovech. Aféry kolem novinářských praktik tamního bulváru a ne zcela korektních interních postupů dokonce i v BBC vedou k vážným úvahám o kontrole médií. Návrhy hovoří o ustavení nějaké profesní veřejné instituce. V Německu se debata o etice / 99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS204046
současné žurnalistiky soustřeďuje kolem termínu „teror ctnosti“. Má se tím na mysli, že média považují za samozřejmé, že komukoli, kdo se octne v nějaké roli na veřejnosti, je přípustné se hrabat nejen v posteli, ale také v účtech nebo v odpadcích. Morálku v plné šíři významu tohoto slova si ovšem novináři vcelku pohodlně zúžili na sex a peníze. Takovou optikou nazíráno je pak například úplně jedno, co politik prosazuje, jak zastává svou funkci a jak uspokojuje potřeby občanů. Mnohem důležitějším, ba ústředním bodem jeho posuzování může být, zda třeba nespí se svou asistentkou nebo zda přijal pozvání od přítele na dvě noci v hotelu. Vleklou diskusi o technologické proměně mediálního provozu oživilo u našich sousedů ohlášení insolvence Frankfurter Rundschau, zastavení Financial Times Deutschland a obtížná ekonomická situace Süddeutsche Zeitung. Letošní čtyřicáté osmé číslo týdeníku Die Zeit se obsáhle věnuje tomuto tématu a pokouší se formulovat sedm tezí, jež jsou podle názoru Götze Hamanna a Bernda Ulricha podmínkou, aby přežila kvalitní žurnalistika. Je užitečné se na ně podívat, protože kroky viditelné na české mediální scéně naznačují, že o hodnotu novinářské práce tu nejde. První a nezbytnou podmínkou je vážit si čtenáře, neideologizovat, respektovat jeho individualitu a brát ho jako bdělého partnera pro diskusi. Zadruhé to znamená, že si ze čtenáře nebudeme dělat srandu, že ho nebudeme podvádět a že si uvědomíme, že novinářství tištěných médií je něco podstatně jiného než zpravodajství online portálů. Spojováním redakcí elektronických a papírových médií nevzniká synergie, protože noviny nejsou jen nositelem informací, nýbrž přitahují čtenáře důvěryhodností, autenticitou a sebeidentifikací. Zatřetí se němečtí autoři domnívají, že v redakcích pracuje příliš málo žen a migrantů na důležitých pozicích. Začtvrté je třeba, aby se novináři nechovali tak, jako kdyby nebylo žádné zítra. Největší obtíž spočívá v tom, najít hranici, za kterou se komentář mění ve skandalizaci. Zapáté už kvůli ekonomické situaci přestává platit absolutní zákaz přijmout pozvání od politika nebo podnikatele na cestu nebo jinou akci. Novinář však musí zřetelně čtenářům sdělit, že se pozvat nechal, a dokázat, že to neovlivnilo jeho hodnotící schopnosti. Zašesté se konstatuje, že žurnalistika bez pracného a časově náročného zjišťování faktů neexistuje. Zasedmé se dospívá k optimistickému finále, že pokud budou existovat slova, bude existovat psaná žurnalistika. Budoucnost je prý dlouhá. Jak kde. / 100
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS204046
Mediální mudrování Kdyby se vás někdo zeptal, co soudíte o současných českých médiích, byli byste schopni říci něco jiného, než tak obvykle slýcháme? Vyjmenuji základní body, kolem kterých se podobné debaty točívají. Televize jsou k nekoukání, pořady na privátních kanálech překonávají jakékoli hranice vulgarity, veřejnoprávní ČT kmitá od bezradnosti k nápodobě formátů úspěšných na soukromých televizích. Žoviální, mazlavý, vlezlý tón komerčních rádií vede svou nesnesitelností k tomu, že je vypínáte. Poslouchat se při jízdě autem dá snad jen Classic nebo Český rozhlas, i když i tam se usazuje moderátorská žovialita a trapné pseudodůvěrnosti. Tištěná média, pokud se jejich synonymem nestává Blesk, zajímají většinou lidi, kteří se více zajímají o politické a vůbec veřejné dění. I při úvahách o této oblasti však slýcháme často výroky o bulvarizaci, primitivizaci, povrchnosti a nedbalosti. Promítnete-li si toto spektrum názorů, zákonitě si položíte otázku, zda je situace v České republice skutečně tak pokleslá. Odpověď vyžaduje, abychom nalezli nějaké měřítko, srovnání s tím, jak vyhlížejí sdělovací prostředky v jiných zemích, jež jsou s námi srovnatelné co do kulturní tradice a stupně rozvinutosti. V okolní Evropě bychom našli více států, jejichž obyvatelé by měli daleko větší právo si stěžovat než my, například na Slovensku nebo v Maďarsku. Existují ovšem také příklady, že fungování médií může být pestřejší, kvalitativně zvrstvenější a hlavně více zapojené do demokratických rozhodovacích procesů, jako je tomu třeba v Německu. V České republice totiž sledujeme proces zvláštního rozštěpení veřejné mysli. Na jedné straně se majitelé, provozovatelé médií a novináři domnívají, že publikum od nich nechce především vidět a slyšet holá fakta. Usilují o to, aby bavili, radili, neobtěžovali. Na druhé straně se konzumenti sdělovacích prostředků vyslovují, že chtějí fakta a že názor si udělají sami. Přitom je evidentní, že u naprosté většiny populace nelze mluvit o pevné názorové struktuře a že se lidé rozhodují například při volbách na základě emocí, náhodných vlivů nebo celkové atmosféry ve svém okolí. Média do tohoto mixu přispívají jen různě velikým dílem závislým na individuální zájmové orientaci každého jedince. Rozhodně se nedají vynášet soudy o českých médiích jako celku, protože jejich platnost by byla velmi pochybná. Bohužel se tak ale děje, čímž se omáčka již jednou zadělávaná neporozumě-
/ 101
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS204046