jsem ti to všechno nevyprávěl jako policajtce? Ţe jsem se ti svěřil jen jako dobré kamarádce?“ Chtěla jsem namítnout, ţe jsem jeho kamarádkou nikdy nebyla. Nikdy jsme se jeden o druhého nezajímali. Prostě jsme se setkávali na zkouškách a koncertech a občas s ostatními kolegy muzikanty poseděli po koncertu v nějaké vinárně. Nic víc. V časech, kdy jsme hráli v jednom orchestru, byla jsem k němu úplně lhostejná. Teď mi najednou byl protivný. „Nenávidím ji,“ řekl tiše a celý se otřásl odporem. Chvíli mlčel a pak dodal: „Mám zbraň a kdybych nebyl takový srab, zabil bych ji…“ Tu jsem s hrůzou zjistila, ţe přijdu pozdě na poradu.
7 Porada skončila, ale já jsem vůbec nevnímala, o čem šéf řečnil. Celou hodinu se mi v hlavě honily myšlenky na Zdeňka a na jeho tragickou lásku ke Květě Maláskové. Zvlášť mě zneklidňovala ta Zdeňkova věta, ţe má zbraň a kdyby nebyl takový zbabělec… Proč to vlastně řekl? Byl přesvědčený, ţe tím prohlášením smaţe i stopu po podezření? Ale kdyţ si vymyslel tak rafinovanou leţ, určitě by si vymyslel i jiný způsob pro vybití své nenávisti. Nebo naopak? Moţná ţe právě tím prokázal svou rafinovanost, ţe přišel do drogerie a slušně, jako neznámý zákazník poţádal o dárkovou kazetu? A kdyţ Malásková byla těsně u něj… Jenţe Zdeněk nemá hluboký hlas, o kterém se zmínila brigádnice Kaiserbachová…
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS204043
Potřebuju se jí zeptat, kdo byl ten starší muţ, který s ní byl ve Slavii. A tu se mi ozval mobil. Na displeji se objevilo jméno Jakub. „Sabino, uţ jsem si vzpomněl, odkud znám toho chlapa, víš, jak jsme ho předevčírem viděli ve Slavii?“ „Jakube, právě jsem se na tohle v duchu ptala!“ Zasmál se. „Já vím. Vţdyť si s tebou v duchu pořád povídám, kdyţ zrovna netlumočím. Tak ten chlap se jmenuje doktor Jiří Kunc a s manţelkou mají hudební vydavatelství. Pro ně jsem do angličtiny překládal texty na obaly alb. Taky chtěli, abych udělal anglický katalog, ale odmítl jsem to, protoţe jsem zrovna měl spoustu jiné práce. Sabino, pořád na tebe myslím…“ „Já taky…“ Všechno ostatní se mi najednou vypařilo z hlavy. Jakub to snad vycítil: „Takţe, jmenuje se Jiří Kunc,“ opakoval, abych nezapomněla. „Díky,“ řekla jsem. „Já taky děkuju,“ zasmál se. „Mému kamarádovi a tvému šéfovi, ţe mě s tebou seznámil.“
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS204043
MARTINA
1 Ještě v pyţamu jsem v kuchyni vařila vodu na kávu. Z pokoje jsem slyšela, ţe zvoní mobil. „Martino, nemám to vzít?“ přišel do kuchyně Roman. „Ne!“ vyplašila jsem se. Napadlo mě, ţe volá Jiří. „Aha, volá ti další milenec?“ zašklebil se Roman. Nejraději bych po něm hodila tou konvicí s vařící vodou. „Určitě je to milenec, kdyţ je tu místo jména jen ,nový hovor„,“ smál se. „To ti to se mnou nestačilo?“ podával mi zvonící mobil. „Měl jsem dojem, ţe jsi měla tři orgasmy.“ Proboha, a s tím chlapem jsem strávila noc! Na displeji opravdu bylo neznámé číslo. „Haló,“ řekla jsem opatrně. Párkrát se mi stalo, ţe se v telefonu ozval nějaký sprosťák. Prý jsou vtipálkové, kteří se baví tím, ţe volají na náhodná čísla. Ale i cizí hulvát by mi teď byl milejší neţ můj spoluţák a příleţitostný milenec Roman. „Slečno Martino?“ Byl to mladý ţenský hlas. „Tady je komisařka Hronová. Nutně s vámi potřebuju mluvit.“ „O co jde?“ zeptala jsem se, i kdyţ jsem to hned věděla. Vybavily se mi mé hrozné sny a poslední setkání s Jiřím… „Vyšetřuji smrt paní Maláskové.“ Pohlédla jsem na Romana. Určitě zaslechl ţenský hlas, zatvářil se znuděně a vrátil se do obýváku. Přesto jsem ztišila hlas. „Všechno, co vím, uţ jsem řekla před rokem, kdyţ…“ přešla jsem skoro na šepot, „kdyţ mě vyslýchali.“
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS204043