„Skutečně odjíţdíte?“ vyhrkla Liliana. „Ano,“ řekl. „Doopravdy a navţdy. Vy budete první, kdo mi popřeje šťastnou cestu.“ „Šťastnou cestu, příteli,“ řekla Liliana. „Podejte mi ruku, jako, jako za starých časů.“ Podala mu ruku. Lehce ji políbil a pak se na ni hodně dlouze zadíval. „Sbohem,“ řekla rychle Liliana. Obávala se, aby se nezeptal na něco, na co by nemohla odpovědět. „Chtěl bych vám toho říci mnohem víc, Liliano.“ „Musím uţ jít,“ řekla. „Čeká mě hodně práce,“ ukázala na dopis, který nesla v košíku. „Musím odepsat slečně Wardlové.“ „Ano,“ řekl Devereux. „To opravdu musíte.“ „Tak tedy, sbohem.“ „Sbohem, drahá slečno Liliano!“ Devereux se otočil a rázně odešel. Liliana pohlédla na dopis. Pak se zadívala za odcházejícím Devereuxem. Byl uţ daleko, uprostřed louky, pod korunami několika topolů. Ohlédl se. Snad naposledy, pomyslela si Liliana. Ještě by ho mohla zavolat, jediné pokynutí paţe by stačilo, i kývnutí hlavy, určitě by se vrátil, ten hodný a milý Devereux, s kterým strávila tolik příjemných chvilek. Sklopila oči. Předstírala, ţe čte dopis, ale neviděla jediné písmeno. „Nezajímám ji,“ říkal si Devereux, „ale neznám krásnější dívku. Nemá mě ráda, a přece ji miluji.“ S Lilianou se zatočila zem, div ţe neomdlela. Srdce se jí rozbušilo, ale nezvedla zrak. „Vrať se,“ říkala si. „Bez vás tu umřu, můj drahý!“ Stále se ještě dívala na dopis. Pak zvedla hlavu. Devereux byl pryč. Jen listí na topolech se pohupovalo ve větru.
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS203841
XIII. SLEČNA LILIANA DOSTANE NÁVŠTĚVU LILIANA SE VRÁTILA DOMŮ, usedla ke spinetu, ale hrát ji nebavilo. Prošla skleněnými dveřmi do zahrady, chvilku hleděla zamyšleně na květiny, prošla mezi stromy a vrátila se do domu. Zahrada jí připadala smutná a prázdná, jako by ani všechna ta zeleň a květy, které jí jindy poskytovaly takové potěšení, neexistovaly. Chodila po domě a pak si vzpomněla na paní plukovníkovou. Napadlo ji, ţe uţ se snad vrátila z města a ţe se zřejmě vracela tou cestou, kterou Devereux odcházel, a okamţitě se rozhodla, ţe paní plukovníkovou navštíví a pokusí se vyzvědět, zdali se náhodou s Devereuxem nesetkala nebo zda s ním dokonce nehovořila. Třeba se dozví něco o jeho návratu. Není přece moţné, aby tak náhle odešel a uţ se nevrátil. Liliana tedy zašla do Královského domu, našla paní Straffordovou mezi balíčky, chvilku obdivovala nové šaty a nádobí, dozvěděla, ţe se Peter Raby byl popraven za vraţdu Thomase Fleminga, a pak konečně přišla řeč na Devereuxe. Paní Straffordová řekla, ţe plukovník dostal dopis od generála, v kterém píše, ţe uţ se zřejmě Devereux do Chapelizodu nevrátí. A paní Straffordová povídala o svých nových plánech na přestavbu nábytku a Liliana trpělivě poslouchala, neboť doufala, ţe se řeč zase vrátí k Devereuxovi. Nedočkala se. A tak se vrátila domů ještě zamyšlenější a smutnější. Bylo uţ skoro osm hodin, kdyţ někdo zaklepal na dveře. Přišla teta Becky a s ní doktor Toole. Doprovázel je Dominik. Doktorovi se do Belmontu nechtělo. Kdyţ obdrţel pozvání, myslel, ţe bude muset naordinovat tetě Rebecce nebo Gertrudě nějaký lék, ale skutečnost byla ještě horší. Měl se vydat „dobrovolně“ na úmornou a zbytečnou pouť půl míle po Inchicorské cestě a navštívit spolu s tetou Rebeccou jednoho trestance, leţícího v horečce ve svém doupěti. Nebylo to bohuţel poprvé, co byl doktor přinucen slečnou Rebeccou k takovéto lidumilnosti, a protoţe se neodváţil protestovat, vyléval si zlost na těch darebácích.
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS203841
„Jdeme se podívat na toho uboţáka Doolana,“ řekla teta Rebecca, kdyţ se s Lilianou přivítaly. „Obávám se, ţe dostal mozkovou horečku.“ Doktor zamumlal něco jako „vochlasta zlodějskej“, coţ teta Rebecca přeslechla a pokračovala: „Liliano,“ obrátila se na dívku, „naše ubohá Gertruda je doma úplně sama, nezašla byste k ní na čaj?“ Liliana vděčně souhlasila. Doma na ni všechno padalo, v tom prázdném domě se cítila se svými neradostnými myšlenkami strašně opuštěná. Teta Rebecca se s Dominikem v patách a s doktorem Toolem po boku vydala k lůţku „ubohého“ Doolana. Liliana si poslala do města pro nosítka a těšila se na schůzku s Gertrudou. Za hodinu byla nosítka před domem. Sluha John Tracy pomohl Lilianě do nosítek a průvod se vydal na cestu. Liliana měla hodně o čem přemýšlet, a tak jí cesta rychle uběhla. Byla uţ tma, kdyţ dorazili k Belmontu. Hlavní dveře byly otevřené. Psi přiběhli k nosítkám, a protoţe slečnu Lilianu a nosiče znali, skákali okolo nich a přátelsky vrtěli ohony. Liliana vstoupila do domu, vešla do haly, prošla přijímacím pokojem a vstoupila do malého salónku. Na stole hořela jediná svíce. V šeru spatřila Liliana Gertrudu, stojící u otevřeného okna s vyhlídkou na řeku. Přestoţe bylo v pokoji šero, Liliana viděla, ţe okno je dokořán otevřené. Domnívala se, ţe ji Gertruda spatřila, a bylo jí divné, ţe ji nejde přivítat. V té chvíli zaslechla tlumený hovor. Zastavila se. Za oknem uviděla muţe v dlouhém plášti. Opíral se loktem o parapet a drţel Gertrudu za ruku. Liliana si všimla, ţe muţ má na hlavě tvrďák s podivně promáčklými rohy; takový klobouk Liliana dosud v chapelizodské farnosti neviděla. Teprve teď si uvědomila, ţe je svědkem něčeho, co mělo zůstat utajeno. Gertruda měla dostaveníčko. Chvatně se obrátila a chtěla po špičkách vyjít z pokoje, ale v tu chvíli se Gertruda polekaně otočila ― a vykřikla.
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS203841