Vykulila zarudlé oči. „Jo. Proč?“ „Jen tak,“ otočil jsem se s židlí a vytrhl z tiskárny ještě teplou á čtyřku. „Taky hraju tenis. Praváci to mají jednodušší. Tady to podškrábněte.“ Podal jsem jí propisovačku a díval se, jak se podepisuje. Levou. Do kanceláře vešel odtahový technik, ostřížím zrakem se rozhlédl a pravil: „To vy jste rozbil ventilačku?“ „To už tak bylo,“ řekl jsem.
98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS203824
dvacátá první
„Nevíte, kde je tady Havlíčkova?“ zeptal jsem se prvního kolemjdoucího, sotva jsem vylezl v Šestajovicích z třistatrojky. „To teda nevím,“ odpověděl mi ten člověk. „Já jsem z Klánovic.“ Klánovice byly o celých dvě stě metrů dál. Čili úplně jiný stát; možná dokonce kontinent. Chlapík vypadal pobouřeně, že jsem si ho vůbec mohl splést s příslušníkem úpadkové šestajovicko-satelitové náplavy. S dalším domorodcem jsem měl větší štěstí. „Jasně že vím,“ děl kmet. Já vím všechno , znělo v podtextu. Znám Tajemství Vesmíru. Občas si dokonce i vzpomenu, kam jsem večer založil zubní protézu. „Musíte z hlavní do Jiráskovy a pak je to druhá doprava. Ne první doprava, to je Erbenova, tou byste se dostal do Tylovy.“ Mám rád, když jsou ulice ve čtvrti pojmenované podle jednotného klíče. Jenom bych to ještě víc promakal, aby z toho jasněji vyplývaly historické souvislosti: že by se třeba Havlíčkova ostře a konfrontačně křížila s Bachovou, Thámova by otrocky kopírovala Krameriovu, Karoliny Světlé by se lascivně spojovala s Nerudovou, v Lažnovského by bylo lahůdkářství s chlebíčky a tak podobně. Místopisně kódovaný dějepis. „A za kým tam jdete, mladíku?“ zeptal se mě dědek. Mohl si to oslovení dovolit, bylo mu zhruba tak dvě stě let. „Za panem Jíšou. Prý tam má vilu,“ uplatnil jsem informaci od Honzy.
99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS203824
„Nemá, ale bude,“ pravil záhadně dědula. Znělo to mysticky. Ani bych se nedivil, kdyby se po tom prohlášení rozplynul ve vzduchu – ale on se místo toho neefektně odšoural do vietnamského minimarketu. Žádný smysl pro dramatický odchod, tihle Šestajováci. Začínal jsem chápat, proč na ně klánovická šlechta kouká svrchu. Zahnul jsem z hlavní do Jiráskovy, druhou doprava do Hav líčkovy a stanul před dotyčným objektem. A hádejte co: Jíša tam vilu opravdu neměl. Ale bude. Zatím měl vztyčené obvodové a vnitřní zdi a čerstvě udělanou střechu. Zevnitř stavby se ozývaly brousivě šustivé zvuky. Petr Jíša pilně makal. Pochopitelně mi neuniklo, že je to už druhý muž Olžina života, který ve volném čase dře, až se z něj kouří. Jeden auto, druhý barák: ani jeden z nich se neválel s lahváčem na gauči. Znamenalo to něco? Tedy kromě toho, že si Olga vybírala partnery, kteří byli dělní jako ona sama? Spíš ne. Prošel jsem otevřenou bránou kolem míchačky a stěna z neomítnutých tvárnic mi vlhce dýchla do tváře. Betonové tašky zářily fialovým leskem ocumlaných bonbonů. Kdyby tu byly dveře, tak bych zaklepal. Takhle jsem prostě vlezl dovnitř a přivodil Jíšovi mikroinfarkt. Byl v rohové místnosti vlevo; zády ke mně filcoval štukovou omítku s tak hlasitým šustěním, že moje kroky neslyšel. Když se otočil a uviděl mě stát na prahu, slušně to s ním trhlo. „Ježišmarjá!“ Odplivl si. „Fujtajxl.“ „Dobrý den,“ řekl jsem. Byl hubený a navzdory ročnímu období osmahlý – ale šlo o takové to opálení, co si nepořídíte na Lanzarote ani v solárku, ale za nějakých deset dvacet let práce pod širým nebem. V orvaných džínách, kostkované košili a vestě podšité beránkem vypadal jako starý kovboj – a teprve když jsem se na něj podíval pozorněji, mi došlo, že zas tak starý není; pravděpodobně mu
100
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS203824