nad rovinou táhnoucí se podél toku řeky Moravy. Po většinu roku zde bývaly baţiny, vše spalující vedro je však proměnilo v suchou planinu, tvrdou jako mlat. Rudolf Habsburský zatím shromaţďoval své vojsko nedaleko odtud u Hainburgu na Dunaji. Jádro jeho armády představovali především Uhři, které osobně přivedl jejich král Ladislav IV. Habsburkův syn Albrecht zase přitáhl s posilami z Porýní a Švábska. Přesto se Rudolfova armáda scházela ještě pomaleji neţ Přemyslova. Český král nakonec musel na Moravském poli v leţení na nepřítele tři dny čekat. Teprve ve čtvrtek 25. srpna uslyšel v dáli rţání koní, víření bubnů, hlas trubek a řinkot plechu a spatřil ve zvedajícím se prachu ve slunci blýskat brnění a zbraně Habsburkových rytířů a třepotání pestrobarevných praporců a korouhví nad jejich hlavami. Večer za tmy se pak mělo ve stanu Přemysla Otakara odehrát ono mnohokrát popisované a tajemstvím opředené setkání. Přečtěme si, jak nám ho působivě vylíčil spisovatel Jiří Mařánek ve svém románu Romance o Závišovi: „V té chvíli vstoupil do stanu náhle pan Jindřich z Roţmberka: ,Poselství, králi, které tě překvapí -‗ ,Mluv, pane Jindřichu! ‗ ‚Nikoliv - dej přímo promluvit poslu, jenţ s nasazením ţivota pronikl řetězem bdělých stráţí, aby ti tlumočil svěřený vzkaz. Smí vstoupit?‗ ,Přimlouváš-li se zaň ty, pane Jindřichu -‗ ‚Přejímám jen ochranu jeho bezpečnosti, kterou si ode mne vyţádal. Ale jeho vzkaz je určen tobě, pane -‗ ‚Nechť vstoupí!‗ ...Vzápětí stál jiţ před Přemyslem neznámý muţ, pod jehoţ splývavým černým pláštěm prokmital na prsou červený kříţ, odznak bojovníků Rudolfových. A u vchodu do stanu postavil se v té chvíli bezpečnou stráţí sám Jindřich z Roţmberka. ,Tvé jméno - ?‗ otázal se král ztlumeným hlasem. ‚Bezvýznamné...‗ ,Tvé poselství - ?‗
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS203801
‚Především, pane,‗ setrvával neznámý v tlumeném hovoru, ‚nepodivuj se, ţe nepřináším listu: byl by uvízl v rukou stráţí, kdybych byl býval zajat nebo ubit. Chtěj však, abych přísahal při tom, co je mi nejsvětější, ţe jediným slovem neporuším pravdu svého poselství!‗ ,Jsi za ni odpověden tomu, kdo tě vyslal... Mluv!‗ ‚Vojska Rudolfova nejsou odtud valně vzdálena. Rozloţila se táborem u břehu potoka Weidenbachu nad vesnicí Stillfriedem. Schyluje se k rozhodnému zápasu. Habsburk chce jej urychlit jiţ z obavy před pleněním uherských hord, které si sám povolal na pomoc. Nuţe, pane, v této dějinné chvíli vysílá mě k sobě ten, kterého neblahý osud zavál do nepřátelského tábora a který přitom na dně rytířského srdce - přes všechna dočasná protivenství upřímně přeje vítězství tvým zbraním -‗ ‚Podivně rytířské srdce, které přeje vítězství nepříteli...‗ zapochyboval král. ‚Nikoli nepříteli, pane!‗ chvatně dokládal posel. ‚Je naopak jeho přetěţkým osudem, ţe je v této chvíli donucen stát ve zbrani proti vlastním bratřím i proti tobě, pane, v němţ nikdy nepřestal uctívat vítězného vojevůdce -‗ ‚Jméno! Jméno, cizinče!‗ ,Ten, jenţ touţí se svými druhy i se svými voji ještě v této chvíli opustit nepřátelský šik a připojit se k tobě, pane, dočká-li se jen milosti i odpuštění u tebe sám pan Záviš z Falkenštejna -‗ Král prudce vstal a bezděčně sáhl po meči: ‚Ať jsi kdokoli - vděč jen ochraně pana Jindřicha z Roţmberka, ţe smrtící rána neumlčela tvé rty za pouhé vyslovení onoho kletého jména!‗ ,Umlč tedy mečem mé rty, pane,‗ pokračoval cizinec zdánlivě nevzrušen, ‚ale neumlčíš hlas krve, který k tobě volá v této osudové hodině!‗ ,Hlas krve...!‗ opakoval král s posměšným důrazem. ,Proč mlčel tento hlas, kdyţ pan Záviš vznítil vzpouru proti svému králi? Kdy se dopouštěl mstivých zločinů na svých pokrevních bratřích jen proto, ţe zůstávali našimi věrnými poddanými? Kdy pustošil statky a kláštery své rodné země z pouhé nenávisti ke znaku královu, jenţ nad jejich branami hlásil panství slavného rodu Přemyslovců?!‗
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS203801
,Čas kvapí, pane,‗ přerušil ho nyní cizinec strohou výzvou, ‚a já čekám na tvé rozhodné slovo.‗ ,Ne!!‗ ,A přece ti můţe pan Záviš prokázat právě dnes sluţbu nad jiné cennou!‗ ,Stejně mě můţe znovu zradit, jako mě dosud vţdy jen zrazoval!‗ ,Chce ti dnes dokázat svou věrnost -‗ ,Odmítám!‗ ,Pak si neuvědomuješ důsledků tohoto svého činu!‗ ,Stojím za svými činy i za jejich důsledky, smělče!‗ Cizinec znovu ztlumil hlas: ‚Věz tedy, králi, ţe nejeden z pánů a rytířů v tvých řadách, který slovy přísahal věrnost tobě, srdcem ji přísahal Závišovi...!‗ Král se vyzývavě opřel o meč: ‚Nechť mě tedy zradí a opustí všichni ti zjevní i tajní nepřátelé! Zůstanu svůj, nevzdám se, nepokořím svou hrdost vyhledáváním pochybných přátelství na pokoutních cestách! Jediným bezpečným druhem je mi a zůstane můj meč: a ty, nechceš-li být z prvních, kdoţ se dočkají jeho odpovědi, vrať se co nejrychleji k tomu, který tě vyslal!‗ ,Naposled, králi - !‗ ,Ne!‗ ,Naposled - !‗ ,Jdi!‗ Podle další romantické legendy dal pak Přemysl Otakar II. Svolat všechny své velitele, předstoupil před ně neozbrojen, odhalil svou hruď a slovil je: „Obdrţel jsem výstrahu, ţe mezi vámi jsou ještě zrádci. Nemohu tomu věřiti. Je-li tu však kdo, jenţ neupřímně o mně smýšlí, předstup a pomsti se mne hned na tomto místě. Lépe bude, umřu-li já dnes sám, neţli aby tisícové se mnou staly se obětí zrady!― Shromáţdění šlechtici však poklekli a všichni, včetně velitele těţkooděnců, moravského zemského hejtmana Miloty z Dědic, přísahali králi věrnost aţ do hrdel a statků. A právě Milota měl být tím, kdo následující den v rozhodujícím okamţiku bitvy Přemysla zrádně opustí a vydá všanc smrtícím ranám. Bylo to osudové
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS203801