Celé tři dny jsem jenom zastavoval čas. Očima, rukama, v objetí s Dominikou. Ale cítil jsem, že se mi vysmeká z náručí. Ten čas i ona. Jsou jako dým. Ta známá vůně, která mi už tak docela nepatří. Kdy se příště uvidíme? V Paříži. Nebo na půl cesty někde v Německu. Autem je to přece po dálnici pár hodin. Jo. Vyšli jsme z prosklených dveří úřadu Cizinecké policie, odvolal jsem kvůli těmhle problémům Davida o den dřív z cest za obchody. Od včerejška nejedl, a tak jsme si sedli v bistru přes ulici. Byl zpocený a naštvaný, cpal do sebe teplou sekanou s hořčicí a nadával na ukrajinské dělníky, že na ty pokuty, co jsme zaplatili, si budou muset vydělat, nebo poletí. Musel jsem se usmát. „Nevím, co je ti po tomhle průšvihu ještě k smíchu,“ řekl otráveně a díval se někam do rušné pražské ulice přes špinavé sklo bistra. „Pěkně je dřeš, co, Ukrajince?“ pokyvoval jsem hlavou. „Jak je dřu? Co ti je?“ „Ale nic. Vzpomněl jsem si, jak sis kdysi stěžoval na Němce, jak vás honěj v práci, když jsi dělal tam u nich. Prej, takovej já nikdy nebudu, někoho takhle ponižovat...“ David nic neříkal, rýpal se prstem v zubech a upíjel pivo z dvoudecové skleničky. Chvíli na mě civěl. „No a co mám dělat? Tak to teď chodí, hrne se to z východu na západ, ta bída, před kterou utíkáme, je nám furt v patách, hochu, musíme se sakramentsky otáčet. No není to tak?“ „Když myslíš,“ řekl jsem. „Neblázni, Pavle, vždyť já jim dělám dobře, jsem dobro dinec, dávám jim práci. Cítěj se pak doma jako kingové, jako já, když jsem přijel z Německa s kapsama nacpanejma markama, který jsem prodával po dvaceti korunách. Máš pravdu, já jsem si to prožil taky, oni mají smůlu, že jsou ještě víc na východ než my. Ještě větší chudáci. Když přijeli z Ukrajiny do Prahy, myli si v záchodový míse hlavy, protože nevěděli, na co to je, neznali z domova WC. Tam mají baráky stlučený z prken
98 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS203720