Celé tři dny jsem jenom zastavoval čas. Očima, rukama, v objetí s Dominikou. Ale cítil jsem, že se mi vysmeká z náručí. Ten čas i ona. Jsou jako dým. Ta známá vůně, která mi už tak docela nepatří. Kdy se příště uvidíme? V Paříži. Nebo na půl cesty někde v Německu. Autem je to přece po dálnici pár hodin. Jo. Vyšli jsme z prosklených dveří úřadu Cizinecké policie, odvolal jsem kvůli těmhle problémům Davida o den dřív z cest za obchody. Od včerejška nejedl, a tak jsme si sedli v bistru přes ulici. Byl zpocený a naštvaný, cpal do sebe teplou sekanou s hořčicí a nadával na ukrajinské dělníky, že na ty pokuty, co jsme zaplatili, si budou muset vydělat, nebo poletí. Musel jsem se usmát. „Nevím, co je ti po tomhle průšvihu ještě k smíchu,“ řekl otráveně a díval se někam do rušné pražské ulice přes špinavé sklo bistra. „Pěkně je dřeš, co, Ukrajince?“ pokyvoval jsem hlavou. „Jak je dřu? Co ti je?“ „Ale nic. Vzpomněl jsem si, jak sis kdysi stěžoval na Němce, jak vás honěj v práci, když jsi dělal tam u nich. Prej, takovej já nikdy nebudu, někoho takhle ponižovat...“ David nic neříkal, rýpal se prstem v zubech a upíjel pivo z dvoudecové skleničky. Chvíli na mě civěl. „No a co mám dělat? Tak to teď chodí, hrne se to z východu na západ, ta bída, před kterou utíkáme, je nám furt v patách, hochu, musíme se sakramentsky otáčet. No není to tak?“ „Když myslíš,“ řekl jsem. „Neblázni, Pavle, vždyť já jim dělám dobře, jsem dobro dinec, dávám jim práci. Cítěj se pak doma jako kingové, jako já, když jsem přijel z Německa s kapsama nacpanejma markama, který jsem prodával po dvaceti korunách. Máš pravdu, já jsem si to prožil taky, oni mají smůlu, že jsou ještě víc na východ než my. Ještě větší chudáci. Když přijeli z Ukrajiny do Prahy, myli si v záchodový míse hlavy, protože nevěděli, na co to je, neznali z domova WC. Tam mají baráky stlučený z prken
98 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS203720
a střechy pobitý plechem z rozbalenejch sudů. A na návsi cisterna s nějakým zkvašeným svinstvem a na provázku přivázanej plechovej hrnek. No a co? Já když jsem šel v Mnichově poprvý na záchod, tak moje sebevědomí bylo taky v prdeli, když jsem nevěděl, že tam maj hajzly na fotobuňku, a furt jsem hledal nějakou šňůru od splachovadla. Já chci na Západ, Pavle, to je všechno. Ještě tam nejsme, potrvá to nějakou dobu. Dejme tomu, že už si umíme dojít na záchod, ale...“ „Davide, mně se nechce poslouchat ty tvoje kecy, znám to už nazpaměť...“ „Počkej, jaký kecy, to je pravda. Známej mi vyprávěl, že když byl na Západě, bydlel se starou v levným hotelu pro turisty a šli se večer vysprchovat. Vlezli tam společně a jeho žena odešla dřív, zaklapla dveře a v tu ránu se uvnitř zhaslo a ze všech stran začala stříkat dezinfekce a studená voda. Nevěděl, která bije, tma a ten chemickej šmejd, měl toho plný oči a slepený vlasy, ale nemoh se odsud dostat, dokud to nepřestalo. Přišel na pokoj smradlavej a zbědovanej...“ Podíval jsem se na Davida s otráveným úsměvem. Zmlkl a dopil pivo. Nasedli jsme do auta u chodníku a David mě vzal do kanceláře. Měl ještě nějaké obchodní schůzky a večer se měl pro mě zastavit a odvézt mě k sobě, do nově postavené vily na pražské periferii. Kolaudace nového domova a další strategická porada ohledně nových akvizic a přeměny firmy na akciovou společnost. Na okraji Prahy vyrostla vilová kolonie, rezidence amerického střihu. Fasády do růžova a do hráškově zelena. „Mám celkem dobrý sousedy,“ komentoval náš příjezd David za volantem. „Tady v tom hauzu bydlí jeden hokejista, co hrál v Kanadě, tamhle nějakej makléř z banky, to by se mohlo hodit, ne? A naproti má postaveno majitel cestovní kanceláře...“ Svejkovic mladé slečny se procházely po zahradě, manželka Jarka se mi nezdála příliš šťastná z té nové rezidence. Byla velká, se zdí kolem zahrady a obloukovitou vstupní branou. Bleděmodrá omítka a bílé okenice. David sešel po
99 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS203720
schodech v novém značkovém obleku, padl mu senzačně. Kravata v barvě borůvek, naleštěné polobotky. Pár lidí z firmy, Davidova stará upracovaná maminka, celá nesvá. Bouchly dvě láhve šampusu, z podzimní zahrady šel už chlad. Hosté se příliš nezdrželi a stará paní Svejková pomáhala Jarce s nádobím po malém pohoštění. Obě holky běhaly po poloprázdných místnostech a po schodišti nahoru a dolů. My jsme se zavřeli s Davidem do téměř nezařízené místnosti, do jeho pracovny. Na podlaze bylo dost místa na moje lejstra, která jsem vyndával z desek a rozkládal po zemi. David si nasadil brýle a rozepnul sako na břiše, sklonili jsme se nad těmi papíry. Takhle vypadá expanze. Trochu se mi nervozitou klepala ruka s barevnou fixou. „Takže, Davide, naše rodina firem a společností a dceřiných společností se nám pěkně rozrůstá. Teď nás čeká vstup na burzu s akciema naší firmy a mám taky připraveno pár kalkulací a podnikatelskejch projektů na nový akvizice. Ta cementárna je velká investice, ale měla by se brzy zaplatit, třetina výroby na domácí trh, zbytek export, ty dvě skladovací haly za Prahou už slušně vydělávaj a motorest se kolauduje a příští měsíc otvíráme. Realitní kancelář je hodně v plusu a sehnal jsem pár dobrejch mladejch kluků, co se vyznaj v právu a v oceňování nemovitostí, měli by ještě vytáhnout ziskovost obchodů. Pak tu mám návrh od makléřů naší investiční společnosti na nákup podílů v několika středně velkejch prosperujících firmách, jejich akcie jsou prej momentálně trochu podhodnocený, tak se vyplatí do toho jít...“ David si třel prstem čelo a dělal si poznámky do diáře, zajít na rejstříkový soud a katastrální úřad, k notáři pro ověření podpisů, v polovině týdne jednání v bance o nových úvěrech a pak cesta po republice na obchodní jednání a podepisování smluv. Přehlíželi jsme majetková propojení našich společností, kreslil jsem Davidovi fixou na rozprostřený balicí papír schémata. Předmět podnikání našich podniků ukazoval na opravdu široký záběr. Provádění staveb. Projektová činnost ve výstavbě. Zprostředkovatelská činnost. Výroba cementového zboží a umělého kamene. Těžba a prodej písku. Výro-
100 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS203720