„Jeden velmi odvážný důstojník ze Skupiny armád Střed ze Smolenska, který má Hitlera provést po výstavě ukořistěných sovětských zbraní, se uvolil odpálit tu bombu v kapse svého kabátu. Myslím, že má v plánu být v okamžiku exploze co nejblíže vůdci.“ Napadlo mě, jestli oním důstojníkem abwehru není plukovník, kterého jsem viděl na palubě letadla při návratu ze Smolenska. Býval bych se soudce zeptal, ale nejspíš jsem ho už tak dost znervóznil svými poznámkami o von Dohnanyim. Ze všeho nejméně jsem si přál, aby Goldsche tomu důstojníkovi zatelefonoval a atentát odvolal jen proto, že jsem na to přišel. „Pak nezbývá než doufat v to nejlepší,“ řekl jsem. „V nacistickém Ně mecku většinou ani jiná možnost není.“
100
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS203623
KAPITOLA 11 Neděle, 21. března 1943 Zeughaus neboli Zbrojnice je barokní budova z růžového kamene na Unter den Linden, v které za války sídlilo vojenské muzeum. Fasádě vévodí klasický fronton a střechu roubí kuželková balustráda, podpírající dvanáct či čtrnáct sad antické zbroje – kamenné a prázdné, jako by čekala, až se jí ujme nějaký autobusový zájezd řeckých hrdinů. V mých představách ale ta prázdná brnění patřila mužům, kteří už byli mrtví, což více odpovídalo realitě nacistického Německa a katastrofální válce, kterou jsme zrovna vedli v Rusku. V Den uctění památky hrdinů, první, jehož byl Berlín svědkem od stalingradské kapitulace, se jistě mnozí z těch několika set důstojníků, kteří byli nastoupení pod obřím schodištěm na severní straně vnitřního dvora, aby si vyslechli vůdcův desetiminutový projev, nemohli zbavit téže neodbytné myšlenky jako já – že naši skuteční hrdinové teď leží pod několikametrovými závějemi ruského sněhu a že žádný vzpomínkový akt na světě nemůže nic změnit na skutečnosti, že po někdejším Napoleonově ústupu od Moskvy bude brzy následovat i ten Hitlerův a že bude mít nakonec stejně fatální dopad na jeho vůdcovské postavení. Toho konkrétního nedělního rána se však mnozí z nás modlili za mnohem rychlejší konec Hitlerova vůdcovství. Stáli jsme v pozoru pod hlavněmi polních děl ráže 10 cm, které Skupina armád Střed ukořistila rudým, a přinejmenším já jsem si ze srdce přál, aby na našeho milovaného vůdce někdo vypálil tříštivý granát. Děla K353 ráže deset centimetrů střílela sedmnáctikilogramové granáty, z nichž každý obsahoval zhruba šest set nábojů, jejichž ničivý účinek zasáhl 50 procent všech cílů ve vzdálenosti 20–40 metrů od místa výbuchu. To mě nijak netížilo. Za předpokladu, že by nevyvázl vůdce, jsem byl smířen i s pravděpodobností své vlastní smrti. Vyslechli jsme chmurnou Brücknerovu skladbu, která nikomu na opti mismu nepřidala, načež k řečnickému pultu přistoupil vůdce, prostovlasý a v šedém koženém vojenském kabátě. Jako zlovolný rybář, nahazující dlouhý vlasec do pekelně temného jezera, se nejprve pokusil navnadit skleslé mysli svých posluchačů oznámením, že byl zrušen zákaz dovolenek pro vojáky ve službě, protože fronta byla „stabilizována“. Pak p řešel
101
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS203623
k tradičnějšímu repertoáru o židech a bolševicích, o válečném štváči Chur chillovi a o tom, jak nepřátelé Říše mají v plánu nejprve unést a poté sterilizovat naše mladé muže, načež nás všechny pobijí, sotva stačíme vyskočit z postele. V prostředí přeplněném odkazy k válce a destrukci působil Hitlerův chladný, hrubý hlas ještě temněji a ponuřeji než obvykle, což posluchačům bránilo v jakékoliv citové odezvě, o vojenském truchlení nad padlými kamarády ani nemluvě. Bylo to jako naslouchat pohřební kadenci samotného Mefistofela, který nám všem v prostoře jakési horské jeskyně hrozí peklem. Ovšem až na to, že se jeho vyhrůžky míjí účinkem. Peklo na nás čekalo hned venku na ulici a každý to věděl. Viselo ve vzduchu stejně jako vůně chmele z nedalekého pivovaru. Navzdory všemu, co mi soudce Goldsche řekl, jsem nevěřil, že se Hitlerovi skutečně něco stane. I tak jsem doufal, že mě plukovník von Gers dorff (tak se ten atentátník z abwehru jmenoval a byl to skutečně ten samý důstojník, který se mnou letěl ze Smolenska, jak jsem se domníval) usvědčí z omylu. Když vůdce domluvil, všichni nadšeně zatleskali, mě nevyjímaje. Podíval jsem se na hodinky a namlouval si, že tleskám proto, že Hitlerův projev trval poměrně krátkých deset minut, což byla ovšem lež a já to věděl. Tleskání po vůdcově projevu bylo prostě sebezáchovným pudem, protože sál byl plný gestapáků. Hitler na aplaus odpověděl ledabylým zdvižením paže a odebral se ke vstupu do expozice, kde se k němu připojil plukovník. My ostatní jsme se s jistým bezpečným odstupem vydali za nimi. Podle soudcových informací měla von Gersdorffem vedená prohlídka trvat půl hodiny. Nakonec však trvala méně než pět minut. Když jsem vstupoval do síně, ve které bylo vystaveno několik napoleonských praporů, viděl jsem, jak se vůdce obrací na podpatku a postranními dveřmi rychle opouští budovu Zbrojnice směrem k nábřeží. Jeho rádoby atentátník zůstal zmateně stát, zaskočen nečekaným vývojem událostí. Neplánoval-li von Gersdorff vyběhnout za Hitlerem a vrhnout se na zadní sedačku jeho mercedesu, skončil jeho pokus o atentát na vůdce ještě předtím, než mohl vůbec pořádně začít. „Tohle se nemělo stát,“ zamumlal soudce. „Něco je špatně. Někdo musel Hitlera varovat.“ Rozhlédl jsem se po výstavní síni. Členové Hitlerovy tělesné stráže z řad SS, kteří zůstávali uvnitř, působili poměrně nevzrušeným dojmem. Další
102
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS203623