„Jsou tu zase dřív neţ my. Dokonce nás předjeli i pohřebáci. Naštěstí tady není co uchvátat. Ty, ona to asi není zase taková vejška. Deset metrŧ? To asi vezme ten příplatek za vejškový práce za svý,― prohodil Karas ke Kotrbáčkovi, který se hrnul s kufrem a s černým gumovým „spacákem― dolŧ k řece a nasadil si k očím dalekohled. Chvíli trvalo, neţ si pořádně zaostřil, a pak to z něj vypadlo. „Hergot, je to flinta. Ale co tady chtěl, proboha, střílet? Nebo po kom?― zavrtěl hlavou a začal opatrně sestupovat k řece, kde uţ netrpělivě čekali hasiči, přepásáni horolezeckými lany. Karas se s nimi okamţitě pozdravil a hned se začal zajímat o sílu lana. „To bude oříšek, co?― ukázal přes řeku, ale mladší z hasičŧ se jen pousmál. „Zkusíme to nejdřív po ţebříku a uvidíme. Jinak tohle lano, to vás unese, pane kapitáne.― „Coţpak mě. Já mám slabejch devadesát. Seţeňte radši něco silnějšího pro doktora Vrbu z Milevska. Ten má sto dvacet. Koukám, ţe uţ jede,― ukázal Karas na most, po němţ se mihla ţlutočervená rychlá. „Ţádný strachy, kolega vyleze jako první, ukotví se za borovici hned vedle toho keře a nahoru se vytáhnete sám. Vypadá to, ţe tam vedle něj leţí nějaká puška. Z mostu jsme se dívali dalekohledem.― „Já ji viděl taky,― utrousil Karas a rezignovaně nastoupil k hasičŧm do člunu. Na tomto místě by bylo poctivé říci, ţe doktor Vrba vyšplhal nahoru do skalního převisu sviţněji neţ kapitán Karas. Při té své opravdu stodvacetikilové tonáţi se vŧbec nezadýchal a hned jak se jeho noha dotkla skály, začal úřadovat. „Tak co tomu říkáte, doktore? Ten tu bude dost dlouho, podle tý vody,― ukázal Karas dolŧ, ale to uţ si doktor Vrba natahoval gumové rukavice. „Jedno je jistý, pánové,― podíval se doktor na vyšetřovatele Muziku a Karase, „ten chlap je mrtvej. Tady by si byl jistej i student prvního járu lékařský fakulty. Co má ten muţskej společnýho s vodou, nevím, to bych nechal, kdyţ dovolíte, na vás. Co vím skoro určitě, je to, ţe tahle flinta bude mít něco
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS203620
společnýho s jeho nohou, protoţe tohle mi připadá jako škrtidlo,― ukázal doktor Vrba na pravou nohu a skalpelem začal rozřezávat nohavici riflových kalhot. „Ten chlap tady zřejmě vykrvácel, váţení. Tohle vypadá na střelnou ránu. Víc poví aţ pitva. Samozřejmě, soudní. Ale tu byste si nařídili určitě i beze mě. Tohle je nějaký vodítko na psa, ne? Má to dokonce známku. To bude pro vás snadnej případ. No jo, ale kde je pes?― začal se doktor rozhlíţet kolem sebe, ale pak mávl rukou. „To, ţe je mrtvej, tak to vám klidně podepíšu. Víc, jak sami vidíte, se tady dělat nedá. To bych opravdu nechal kolegŧm na Soudním. Řek bych, ţe tu bude takový dobrý dva, moţná i tři měsíce. Asi nebyl nijak starej, podle tý kostry. Řek bych, ţe mu bylo tak do třiceti. Zavolejte mi, jestli jsem se seknul. Nestává se mi to. Já tady končím, pánové. Pro úmrťák se zastavte v Milevsku na poliklinice. Občanku jste asi nenašli. Na kartu pojištěnce se ani neptám,― zbavil se doktor rychlým pohybem rukavic a hodil je za sebe dolŧ ze skály. „Vás tu vysadil vrtulník, pane kapitáne? Nebo jste sem taky vylez?― vrátil Vrba, aniţ to tušil, Karasovi jeho invektivu a uţ si to šinul na okraj skály. „Bejt to v létě a bejt samozřejmě pode mnou víc vody, tak jsem si tady skočil. V těhle místech se to totiţ dá krásně přeplavat na druhou stranu. Na matračce, pánové. Na matračce. Ale kdyţ mě bylo o pŧl metráku méně...― chytil se doktor ţebříku, jen to pod ním zarachotilo, a opatrně se sunul dolŧ. Druhý den při konfeře šéfa krajské kriminálky čekal kapitán Karas netrpělivě, aţ ukončí zpovídání šéf pelhřimovské kriminálky a přijde řada na něho. Naštěstí toho kapitán Rŧţička z Pelhřimova neměl mnoho, a kdyţ konečně skončil, nečekal šéf písecké kriminálky na obvyklé vyzvání krajského: „Tak povídej, jak je na tom tentokrát královský město Písek,― a uţ se sám hlásil. „Karas. Máme tady nález neznámý mrtvoly. U Ţďákováku. Tentokrát ale ţádný sudy. Vypadá to, ţe jde o chlapa, kterej z neznámejch dŧvodŧ zŧstal v Ţebrákovský zátoce v jednom skalním výklenku, kterej je za normálního stavu přehrady přístupnej jen z vody. Zatím to vypadá, ţe tam byl asi tak dva aţ tři
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS203620
měsíce, ale přesně to budeme vědět aţ od Povodí Vltavy. Zřejmě se tak dostaneme na den, kdy se začala upouštět přehrada a za jak dlouho se voda v těhle místech dostala pod normál. Teď je to dolŧ na hladinu z toho výklenku dobrých deset metrŧ. Hodně nám píchli hasiči.― „Poslali jste to na soudní, doufám? Ty, Karasi, co je na tom pravdy, ţe prej se ti na tom hasičským ţebříku klepaly kolena? Prej to bylo vidět v televizi ve zprávách, mi tady napovídají násilníci. Zejtra ti je tam oba pošlu, to uţ bude určitě hotová i pitva. Jinou jobovku uţ pro mě nemáš?― „Jak se to vezme. Ten chlap byl pravděpodobně střelenej do pravý nohy a vypadá to, ţe vykrvácel. Nad kolenem měl škrtidlo. A to není všechno. Ta kulovnice, co se u něho našla, byla před třemi měsíci ukradená z jedný chaty na Krkavčí skále.― „Krkavčí skála? Karasi, ale to je, myslím, tam někde naproti, ne? V těch místech to tak trochu znám. Tam se myslím jede z Orlíka dolŧ přes Višňovku. Vlastně uţ ze Starýho Sedla. Neztratila se tam někde u chaty nějaká pramice, kánoe nebo nějakej maňásek? Karasi, tohle musíte, hergot, brzy rozmotat. Projeďte pátrání, jestli někdo takovej v tu dobu nechybí, nebo není pohřešovanej. I kdyţ, kdyţ to bude zloděj, tak toho pohřešujou a hledají akorát policajti,― odmlčel se major Šavrda na chvíli a opět se ozval. „To je všechno? Karasi, já tě znám, to není všechno. Hlavně mě moc nenapínej.― „No, není. V tom skalním výklenku se našla vystřelená nábojnice po kuli jedenáct celých šest.― „A do prdele. Proboha, co je to za ráţi? To je na slona, ne? Karasi, ty mě fakt děsíš. Asi se tam k vám rozjedu, protoţe neţ to z tebe všechno vypadne, tak dostaneme novýho ministra.― „To škrtidlo, jak jsem o něm hovořil, tak to je koţený vodítko na psa s evidenční psí známkou. Psa jsme nenašli. Chybí.― „No tak toho nemáte zas aţ tak málo. Tak se, kruci, snaţ.― „My se snaţíme. Chytáme se.―
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS203620