100
MILAN NAKONEČNÝ / MOTIVACE CHOVÁNÍ
ké komponenty z těchto zcela rozdílných afektivních energetických komponent dohromady v jediný rezultát, neurotické afektivní jednání, jehož nosný afekt je homogenní směs úzkosti a hněvu a ve svém rezultátě spojuje oba cíle téměř humorným způsobem: vyložit náklad jeho úzkosti a jedním dechem tím důkladně zničit noční manželské štěstí macechy. V rezultujícím jednání jsou přitom přímo prokazatelné dva, resp. tři komplexy, jmenovitě strach ze psa v halucinaci a vztek vůči rodičům v hodiny dlouhém vzdorovitém hlučení před dveřmi, zatímco o strachu z krádeže jen víme, že se udál v téže době a přispěl k narušení afektivní rovnováhy. – To je fyzický příklad toho, jak se motivy a jednání stékají dohromady v temném sférickém pozadí vědomí, jsouce živeny ze vzdálených a nepodobných zdrojů komplexu.“
Kretschmer přispěl jedinečným způsobem k pojetí motivace jako vnitřního psychického fenoménu již tím, že analyzoval zážitkové složky duševní dynamiky a dospěl k závažným tezím, např. že: „Nejsilnější zážitky jsou vždy ty, které se týkají elementárních pudů“ (Kretschmer, c. d., s. 239). Také tzv. marxistická psychologie nerada používala, až na výjimky, ideologicky nepřátelskou „buržoazní“ psychoanalýzou zatížený termín nevědomí, resp. odmítala jeho psychoanalytické pojetí. Tak např. ruský neuropsycholog F. V. Bassin (1968) spatřuje základ nevědomí nikoli ve vytěsněných psychických obsazích, ale v „odštěpených mozkových procesech“, přičemž toto „odštěpení“ vysvětluje neurokyberneticky, což se zdá být sice materialističtější, ale psychologicky méně vhodné. Nevědomí je v tomto smyslu specifickou formou „gnostické aktivity mozku“, podílí se na přetváření informací a na tvorbě zaměření, která se pak uplatňují v regulaci chování. Informace se ovšem stává regulujícím činitelem jen ve vztahu k určitým cílům, resp. tendencím či zaměřením. Nevědomí pak spočívá v nevědomém přetváření informací, což se odehrává na bázi „ztlumených afektů“. Podle Bassina afekty a popudy existují i poté, co přestaly být středem pozornosti svého subjektu, a právě v tom okamžiku se z nich stává nevědomé zaměření v chování. Nevědomí tedy vzniká jako důsledek „intrapsychické disociace“ afektu a jeho vědomého prožívání, a vyjadřuje tak jakýsi odpojený psychický obsah. Vývojově se naopak objevuje „připojování vědomí“; dítě myslí a cítí, ale teprve později se učí uvědomovat si to, co myslí a cítí. Bassin však jasněji nevysvětluje, co tímto vědomím přistupujícím k prožívání rozumí, zda pouhou verbalizaci individuálních zkušeností, nebo něco složitějšího. Zatímco S. Freud spatřoval zdroje nevědomí v potlačených pudech, resp. ve vytěsněných obsazích vědomí, které jsou asociovány s úzkostí, protože je subjekt pokládá např. za hříšné, vystupují tedy v historii osobních konfliktů, které jsou činitelem potlačení, a zatím-
Motivace_ZLOM.indd 100
13.1.2015 8:58:50 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS203440
Konceptuální rámec fenoménu motivace
101
co C. G. Jung rozšířil pojetí nevědomí z osobního na hromadné (kolektivní), rozšířil V. E. Frankl (1946 a pozd.) pojem nevědomí na další dimenzi a posunul jeho význam do roviny duchovní, když hovoří o „noetické části nevědomí“. Ta není zcela totožná s iracionální, nevědomou stránkou superega. Franklův interpret J. B. Fabry (1973, s. 37) charakterizuje jeho pojetí takto: „V této noetické oblasti našeho nevědomí jsou zakořeněna naše rozhodnutí, v ní spočívají naše přesvědčení a mínění. Zde vyvstávají umělci jeho vnuknutí, religióznímu člověku jeho víra. Zde je také sídlo specificky lidské schopnosti, jmenovitě našeho humoru. A zde zaznívá také onen vnitřní hlas, který nám napomáhá poznávat smysl našeho života... Zde také využívá lékař nejhlubší lidské síly, která je zdomácnělá v noos nemocného: jeho svědomí, jeho pud k tvořivosti, jeho přesvědčení, jeho víra, jeho intuice, jeho vůle ke smyslu a rovněž jeho humor. S její pomocí může pacient poznat, co uctívá jako důležité, jaké představy má o svém životě, jakým člověkem vlastně je – a jakým by měl být...“ Ve své monografii Nevědomý bůh (1948) hovoří Frankl přímo o „duchovním nevědomí“ jako o dimenzi specificky lidských fenoménů, o lidské touze po transcendenci, a stěžuje si na dehumanizaci lidské psychologie v současných psychologických vědách. N. Ach (1905) objevil v experimentech s hlubokou hypnózou jev, který nazval „determinující tendence“, která je v podstatě nevědomou motivací, jak ukazuje následující příklad těchto experimentů: Pokusné osobě nacházející se v hluboké hypnóze dal instrukci: „Ukážu vám dvě kartičky. Na každé budou uvedena dvě čísla. Až uvidíte první kartičku, řeknete součet těchto čísel, až uvidíte druhou, řeknete rozdíl obou čísel. Až kartičku uvidíte, nebudete myslet na to, co jsem vám řekl, ale uvedete hned vlastní číslo.“ Za určitou dobu po probuzení z hypnózy pokračoval experimentátor s pokusnou osobou v lehké konverzaci, kterou s ní navázal ještě předtím, než ji hypnotizoval, a pak jí ukázal kartičku s čísly 6 a 2 – pokusná osoba odpověděla „osm“. Poté jí ukázal druhou kartičku s čísly 5 a 3 – pokusná osoba odpověděla „dvě“ atd. Když pak byla dotazována, proč odpovídala tak, jak odpovídala, řekla, že ji to tak napadlo.
Nevědomé tendence ve vnímání a jiných oblastech psychiky prokázal gruzínský psycholog D. N. Uznadze (1929, 1939) a nazval je „ustanovka“ (toto ruské slovo je do angličtiny překládáno jako „set“, do češtiny jako „zaměření“ nebo „pohotovost“). Uznadze tento jev prokazoval v řadě jednoduchých, ale pozoruhodných experimentů, v nichž pak pokračovali jeho žáci. Klasická verze těchto experimentů spočívala v tom, že pokusná osoba dostávala do pravé ruky opakovaně desetkrát až patnáctkrát jednou větší a jednou menší kouli; potom dostala po sobě do levé ruky dvě stejně velké koule.
Motivace_ZLOM.indd 101
13.1.2015 8:58:50 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS203440
102
MILAN NAKONEČNÝ / MOTIVACE CHOVÁNÍ
V experimentu byla vyvolána představa o nestejnosti koulí i v levé ruce. Z toho se usuzovalo, že se mohou vytvářet „fixované postoje“ (lépe snad „pohotovosti“ k vnímání a hodnocení), které mohou „určovat životní pozici člověka, aniž by si toho byl vědom“ (A. W. Pet rowski, 1974, s. 126 n.). Jinou tendenci reprezentuje „efekt Zeigarnikové“, objevený žačkou K. Lewina B. Zeigarnikovou (1927). Pokusným osobám byla zadána řada menších úloh a byly motivovány k jejich splnění, ale v průběhu pokusu musely na příkaz experimentátora práci na dané úloze přerušit a zabývat se další úlohou. Po skončení experimentu si pokusné osoby pamatovaly o 90 % lépe přerušené než dokončené úlohy. Kromě toho měly tendenci vracet se k přerušeným úlohám a dokončit je (M. Ovsjankinová, 1928). Z běžné zkušenosti je známo, že určitá předsevzetí, která jsme zapomněli uskutečnit, v nás vyvolávají stav neklidu až do doby, než si na tato předsevzetí vzpomeneme a uskutečníme je (např. zatelefonovat známému apod.). Později byly objeveny ještě další takové nevědomé tendence. Obsahem nevědomí jsou v podstatě subjektem vědomě neakceptované, protože neakceptovatelné, stavy mysli a procesy, jako jsou city, představy, myšlenky, chtění, přání, považované za nemorální, nedovolené, hříšné. Nicméně, podle Freuda, potlačené a z vědomí vytěsněné psychické „síly“ (energetické chápání psychiky) mají tendenci k prosazení se a k návratu do vědomí. To se může podařit jen přelstěním ega (instance, která, kromě jiného, plní funkci cenzury) tím, že tyto vytěsněné obsahy vstoupí do vědomí v zastřené, zástupné, tj. v symbolické formě. Typicky je tomu tak ve snech, které podle Freuda symbolicky vyjadřují potlačená přání, a tím se výklad snů, tj. převedení jejich zjevného obsahu do obsahu latentního, stává „královskou cestou do nevědomí“; zkušený interpret skrytého významu snu tak může identifikovat jeho nevědomý význam, např. „hříšnou“ agresi vůči rodiči nebo dítěti, potlačovanou nebo v určité formě realizovanou sexuální apetenci vůči určité osobě, „nesplněná přání“ různého druhu, týkající se ovšem, podle Freudova jednostranného pojetí, velmi široce chápaného sexuálního života. Freud popsal mechanismy tvorby snů, zhušťování jejich obsahů, emociogenní podklad obrazových kontaminací atd. Ukázal, jak potlačené pudy mohou ovlivňovat naše myšlení, cítění, rozhodování a naše návyky. Rozlišoval tzv. primární a sekundární procesy, první vázané na pudy a vyznačující se tím, že s pudy spojené myšlenky, představy, pocity fungují podle principu slasti, zatímco sekundární procesy vystupují ve funkci adaptace na realitu (princip reality). Freud přirovnal duševní život k ledovci, jehož převážná masa je pod hladinou, tj. pod úrovní vědomí, a jehož špička tvo-
Motivace_ZLOM.indd 102
13.1.2015 8:58:50 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS203440