Václav Jiřík: Šumavská odysea
likér. Tentokrát byl kupodivu hlídač svolný, bedlivě ho přitom sledoval. Když vracel likér nazpět do tašky, vyňal odtud druhou láhev. Zeptal se Šimka, zda ji může vylít, aby tam mohl nalít vodu, protože měl stále velkou žízeň. Přitom se ke svému hlídači neustále přibližoval. Původně byl od něho vzdálen osm, nyní to již byly jen tři metry. Ženy se přitom znepokojeně pohnuly, hlídač se podíval jejich směrem. V tom okamžiku Dolejš zaútočil prázdnou lahví, udeřil ho do čela nad levým okem. Potom se vrhnul na esenbákovu pušku, o kterou nastala tahanice. Prázdná láhev proti ostře nabité zbrani neměla šanci. Padl výstřel, po kterém se civilista skácel k zemi. Shodou okolností se na scéně opět objevil praporčík Bartoněk a přijel také velitel jednoho útvaru SNB. Oba zraněné, každého zvláště, naložili do aut a odvezli je k praktickému lékaři MUDr. Stanglovi do Bělé nad Radbuzou. Zranění strážmistra Šimka shledal jako lehká a poslal ho zpět k útvaru. U Františka Dolejše mohl pouze konstatovat smrt, zemřel během převozu. Smrt na hranicích vystrkovala své ďábelské růžky i za situace, kdy se to nedalo očekávat. Zuřila neviditelná válka, její regule byly značně pochybené. Nadřízení nebyli se Šimkovou výpovědí spokojeni, proto s ním byl o týden později – přesně 1. července – v Plzni sepsán dodatkový protokol. Některé věci se zopakovaly, jiné byly nové. Nás pochopitelně zajímají ty druhé. Prvním tématem byla střelba ze strany uprchlíků. Strážmistr blíže neupřesnil, zda se jednalo o mířenou nebo výstražnou palbu. Vymluvil se na nepřízeň počasí, vál silný vítr a pršelo, každopádně nebyli bezprostředně ohroženi. Upřesnil také, v jakém tvaru se čtveřice uprchlíků blížila k hranicím. V čele byl Jaroslav Dolejš, zbylí tři šli za ním s odstupem pěti metrů. Další otázkou bylo, kdo z dvojice ozbrojených mužů střílel. I zde dostal jednoznačnou přednost bývalý strážmistr. Jako důkaz Šimek uvedl, že si blíže prohlédl zbraň jeho bratra, ze které nebylo vystřeleno. Když se ho ptal, odpověděl mu, že to byl ten, který šel v jejich čele. Netřeba blíže vysvětlovat, že se tím ještě více komplikovala již tak vážná situace Jaroslava Dolejše. Ostatně je to dostatečně zřejmé z jeho první výpovědi bezprostředně poté, co byl zadržen. Proto se k ní ještě na okamžik vrátíme.
98
Šumavská odysea_tisk.indd 98
11. 11. 2014 9:47:48 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS203004
Hranice
Uvedl, že jakmile spatřil esenbáckou hlídku, odpojil se od ostatních a dal se na útěk. Důvod argumentace byl jasný, chtěl se vyhnout obvinění, že po ní střílel. Po celou dobu měl v ruce pistoli s plným zásobníkem (!). Její držení vysvětloval tím, že ji měl na sebeobranu. Slyšel střelbu, pravděpodobně to bylo s bratrem. Opět se jedná o zřejmý úmysl vyhnout se obvinění ze střelby. Nakonec byl strážci hranic zaskočen a obklíčen. Při vědomí toho, co mu hrozilo, se postavil na odpor. Když prý padal na zem, vyšla mu z pistole náhodná rána. Esenbáci se však domnívali, že střílel po nich. Z protokolu není zřejmé, zda věděl o bratrově smrti. Byl informován pouze o jeho zranění, o tom, za jakých okolností k tomu došlo, ale nevěděl. Ať již se na tento případ díváme z jakéhokoliv úhlu, došlo zde k lidské – bratrské tragédii. Koneckonců opakovala se i u ostatních případů úmrtí na hranici. Tam však nebyla tak viditelná, zde šlo o přímou, do očí bijící konfrontaci. O tom, jak to s ním mělo dopadnout, rozhodoval Státní soud. Jeho zasedání se uskutečnilo v Praze 17. prosince 1948, předsedal mu plukovník justice JUDr. Jan Metlička. To, že v čele senátu stanul voják, nebyla náhoda, spadali sem také příslušníci bezpečnostních složek. Dr. Metlička v krátké době získal neblahou proslulost soudce stalinského ražení, v našich příbězích se s ním ještě setkáme. I když se na Dolejše vztahoval původní Zákon na ochranu republiky, žaloba mu moc nadějí nenabízela. Byl žalován ze zločinů nešetření předpisů, úkladů o republiku, vojenské zrady a protivení se stráži. Podle toho také padl rozsudek, byl odsouzen k trestu smrti. V březnu 1949 ho potvrdil brněnský Nejvyšší soud. Zůstala mu jediná naděje – milost prezidenta republiky. Gottwald s nimi neplýtval, v živé paměti je kauza dr. Milady Horákové. V říjnu 1949 mu však kupodivu tuto milost udělil. Vedla ho k tomu zřejmě cynická úvaha, že jedna násilná smrt v rodině postačí… ••• Již několikrát jsme se dotkli ožehavého problému kolem únosu dobytka do Bavorska. Důkazem toho, kam až tyto únosy zašly, budou následující řádky. Na vysvětlenou, nikoliv omluvu, je nutné podotknout,
99
Šumavská odysea_tisk.indd 99
11. 11. 2014 9:47:49 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS203004
Václav Jiřík: Šumavská odysea
že cena lidského života po válečném běsu nebyla nikterak vysoká. Vše navíc umocňuje politická atmosféra kolem střežení československých hranic. Tomu, kdo použil zbraň a někoho zabil, nic nehrozilo. Naopak vývoj směřoval k různým poctám počínaje knihami, hodinkami, opušťáky a konče vyznamenáními. Prostě brutalita dostala zelenou a byla oslavována. Zavrženíhodné skutky byly vydávány za nebývalé hrdinství. Převracení činů a věcí naruby bylo ostatně vlastní každé totalitě bez ohledu na její politické zbarvení. Otázkou ovšem je, do jaké míry byly tyto podvodné hrátky úspěšné? Zda tomu lidé věřili, či byly brány pouze na vědomí? Spíše převládalo to druhé, po řadě trpkých zkušeností si totalitní občan ponechal nezbytně nutný odstup. A nyní k samotnému ději. Dozorčí útvaru SNB Hamry oznámil 12. srpna 1948 kolem 12:30 hod., že nedaleko od Schätzovy pily byl neznámými pachateli českému majiteli násilně odcizen kůň. Mimochodem informace se postupně měnila, otázkou ovšem bylo, zda šlo o upřesňování nebo manipulaci. Později to již byl pár koní, se kterými majitel oral pole. Iniciativu vzal do svých rukou nadporučík Karel Kadlec, velitel pohraničního útvaru SNB Nýrsko. Rozhodl se odjet na místo činu, kde by akci velel. Telefonicky přikázal útvarům SNB Hamry a Svatá Kateřina, aby stáhly své muže ke Starým Chalupám a uzavřely hranice. Sám odjel osobním autem do Hamru, jediným volným mužem byl strážmistr Jan Konárovský. Nařídil mu, aby se ozbrojil a doprovázel ho. Po polních cestách odjeli směrem na Staré Chalupy. Dostali se až k Schätzově pile, dále byla cesta nesjízdná. Nadporučík proto nařídil řidiči, aby zůstal u auta a spolu s Konárovským pokračovali směr Sandhütte. Po půl kilometru chůze zaslechl nadporučík podivné zvuky, vysvětlil si je jako náraz kopyt do kamení. Jak se vzápětí ukázalo, šálily ho smysly, zaměnil přání za skutečnost. Nicméně vyslal Konárovského, aby zjistil, co se tam dělo. Po dalších dvaceti metrech narazili na skupinu šesti osob – tři muže a tři ženy. Neuměle se skrývali pod dlouhými smrkovými větvemi a nádoby, které měly s sebou, byly plné borůvek. Šokovaný nadporučík na ně nevěřícně zíral. Místo lupiče koní lapili bavorské borůvkáře, což značně znehodnocovalo jeho přítomnost.
100
Šumavská odysea_tisk.indd 100
11. 11. 2014 9:47:49 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS203004