to nějaký krevní test nebo může člověk načurat do kelímku nebo tak něco? Jednou jsem spadla z kola a dlouho jsem pak ležela na zemi. Lidi mě obstoupili a nenechali mě vstát, dokud nedorazila sanitka. Záchranáři se mě pak ptali, jak se jmenuje prezident, ve kterém státě žiju a kolik je třikrát sedm. Když jsem všechno zodpověděla správně, zřejmě je to potěšilo, a tak se mě zeptali na jméno a já jsem odpověděla „Bakšiš“. Nedovolili mi ani vstát, dokud jsem neprohlásila, že jsem Janet. Jak jsem tam tak seděla, rozhodla jsem se sama sebe přezkoušet. Jenže prezident už nebyl prezident, neměla jsem žádný domov a jmenovala jsem se pořád stejně. Počítat jsem uměla, to jistě, ale i tak jsem se rozhodla radši si na chvíli lehnout. Koukala jsem na střechu toho domu, jako bych lítala. Nakonec jsem z něj musela spustit oči, a tak jsem se rozhlédla po té obrovské místnosti. Nebyl to vlastně obdélník. Na druhém konci měl takové obrovské výklenky jako křídla. Jako veliká koryta. A všude kolem byly dveře označené zřetelnými nápisy. Na jedněch stálo:
Ž ABÁKOVO H OPSADLO KOMI X É R ČAS O S TR OJ ABR AHAMA SUPE RL INCO L NA A na dalších:
VE LKÁ CUKR OVÁ HOR A GAALAX AN DE R ŮV LUN ÍK Věděla jsem ale, že na tohle nemám čas. To, co jsem hledala, bylo za dveřmi číslo tři:
GRAM TAST I CKÁ SLOVNE SKA P ANA P ÍP A HR AD SN Ě HOVÉ KR ÁLOVNY 98
REX_tisk.indd 98
20.2.2015 20:46:09 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS202955
To druhé samozřejmě, ne to první. Moc se mi nechtělo odtamtud odejít, aniž bych zjistila, proč Strašidelný dům, nebo vůbec nějaký strašidelný dům, takhle visí z trámů. Musí tu přece někde být cedule s vysvětlením. Ale měla jsem práci. J.Lo si začne dělat starost. Pomalu, tiše jsem otevřela dveře vedoucí k hradu a nechala jsem za sebou jak tu záhadu, tak bzučící generátor. Jestli jsem za dveřmi očekávala něco pozoruhodného, pletla jsem se. Byla tam jen tmavá chodba a já jsem si posvítila baterkou dopředu i dozadu, jestli mě tam nečekají nějaká ta překvápka. Chodba se trochu stáčela doprava. Minula jsem dveře k dráze pana Pípa. Pak chodba zatočila zpátky a já jsem uviděla světlo. Ne to moje, ale takové měkké, oranžové, o kus dál v chodbě. Zhasla jsem baterku a uviděla obrys dalších dveří, tak patnáct metrů daleko. Popadla jsem láhev čistidla na sklo, připravila si prst na spoušť a opatrně jsem se plížila dopředu. Slyšela jsem hlasy. Smích. Je to zvláštní, ale člověk vždycky pozná, jestli nějaký zvuk je lidský hlas, a obvykle i to, jestli mluví anglicky, i když nerozumí ani slovo. Trochu jsem se uklidnila a najednou jsem ucítila, že se mi o něco zachytla bota. Trochu to povolilo, jako guma, a než jsem si uvědomila, co jsem udělala, ozval se hrozný řinčivý rámus, jak na koncích chodby padaly plechovky a lžíce. Co jsem v té chvíli řekla, to psát nebudu. Pak se dveře rozletěly, tak jsem trochu uskočila a uviděla jsem, jak se na mě vrhá nějaký tmavý stín. V té chvíli jsem víceméně omylem stříkla tam, kde by asi měl hlavu. „Au! Aúúúúúúú!“ zaječel ten stín, a když jsem si na něj posvítila baterkou, uviděla jsem, že je to jenom dítě. Malý kluk, tak devět deset let. „Jaúúúúú!“ kvílel a zuřivě si mnul oči. Za dveřmi jsem slyšela nějaké zašustění a pak se objevili další kluci – šest, pak sedm, osm jich bylo. Koukali na mě, jako by ještě nikdy neviděli černou holku s baterkou. 99
REX_tisk.indd 99
20.2.2015 20:46:09 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS202955
„Promiň. To bylo omylem,“ omlouvala jsem se. První člověk, kterého za tři dny potkám, a já mu stříknu do očí čpavek. „Vydě– překvapil mě. To se občas prostě stane, když někdo takhle vyletí ze dveří –“ „Kdo sakra jsi?“ chtěl vědět ten největší kluk. Byl tak v mém věku, obličej měl špinavý a na hlavě rozcuchané světlé kudrny. Taky jsem zjistila, že mluví dost sprostě. Mně osobně se to nelíbí, takže odteď ho vždycky vypípám. „Poslali tě Buvové?“ dodal. Dva z těch kluků odvedli toho, kterého jsem oslepila, zpátky dovnitř. Všimla jsem si, že mě dál nepozvali. „Cože, Buvové – jasně že ne,“ odpověděla jsem. „Proč by –“ „Nejspíš je to píp čmuchalka,“ prohlásil světlovlasý kluk. „Nejspíš to není ani opravdická holka. Vypadá divně.“ „Jo tak já vypadám divně. No jasně. A víš ty, že máš na bradě přilepený burák? „Drž píp hubu! Ty tu nemáš co mluvit.“ „A navíc jsi cítit jako zmrzlina.“ Vrhnul se po mně, ale menší kluk po jeho levici ho zarazil. Couvla jsem a namířila jsem na něj stříkací láhev. „Zkus to udělat ještě jednou a vyčistím ti obličej,“ varovala jsem ho. Chvilku bylo ticho. Většina kluků koukala na Kudrnáče, jako by čekali na rozkazy. Místo něj ale promluvil ten menší kluk, který ho držel. „Pojďte dovnitř, tam všichni uvidíme líp.“ „Ne!“ prohlásil Kudrnáč. „Tam holky nesmějí!“ „No to si děláš legraci –“ „Já ji nezvu, aby k nám vstoupila,“ namítl ten druhý. „Říkám jenom, ať jdeme dovnitř.“ Nikdo nic neudělal, takže dodal: „Na světle se líp pozná, jestli je to jenom Buv v holčičím oblečení.“ „Jo,“ řekl Kudrnáč. „To je dobrý. Jdem dovnitř.“ 100
REX_tisk.indd 100
20.2.2015 20:46:09 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS202955