98 / Terapie ve speciální pedagogice
Pychologické a speciálně pedagogické vzdělání by mělo arteterapeutovi přinést povědomí o fungování lidské psychiky, dále pak informace o různých typech postižení, v neposlední řadě pak informace o přístupech k lidem s postižením. Druhou oblastí, o které se v souvislosti s profilem arteterapeuta musíme zmínit, je vzdělání v oblasti výtvarného umění a disciplín, které s touto oblastí souvisejí. Znalost různých výtvarných technik může pomoci při rozvoji tvořivosti klienta a tím pomoci naplnit funkci arteterapie jakožto psychoterapeutické disciplíny. Velmi přínosná pro práci arteterapeuta je znalost dějin umění. Ve své práci může využívat určitých konceptů, které sloužily k vyjádření nějakých pocitů, myšlenek a stavů. Spolu s klienty může pro toto vyjádření hledat nové či jiné formy uměleckého ztvárnění. Poslední výše zmíněnou oblastí, kterou je možné zahrnout do odborné připravenosti arteterapeuta, je arteterapeutický výcvik. Sebezkušenostní výcvik obecně vede budoucího terapeuta k citlivosti v práci s klientem. Budoucí terapeut si na vlastní kůži zkouší fungování jednotlivých technik, a tak se učí s nimi citlivě zacházet. Sebezkušenostní výcvik v arteterapii je pak přípravou na arteterapeutickou práci s klientem.14 Rozumným psychoterapeutům, psychologům a poradcům je už dávno známo, že každá kom plikovanější terapie představuje individuální dialektický proces, jehož se lékař jako osoba zúčastňuje stejnou měrou jako pacient. Při takovém setkání je samozřejmě velmi důležitá otázka, zda má lékař právě takový vhled do svých psychických procesů, jaký očekává od paci enta, zejména se zřetelem k takzvanému „raportu“, tedy ke vztahu důvěry, na kterém v prvé řadě závisí terapeutický úspěch. Pacient následně může získat svoji vlastní vnitřní jistotu jen z jistoty svého vztahu k lidské osobě lékaře. Bez přílišného přehánění by se dalo říci, že každá terapie, která jde hlouběji, je z poloviny vlastní zkouškou lékaře, neboť jenom to, co sám u sebe korigoval, může dát do pořádku u pacienta (Jung, 1998, s. 104–105).
2.6.1 Arteterapie a supervize Supervize by měla být důležitou součástí každé pomáhající profese. Vztah arteterapie a supervize je možné vyjádřit dvojím způsobem: supervize jako součást terapeutické práce a arteterapie jako jedna z forem supervize.
Supervize v terapeutické práci
Většina arteterapeutů supervizi považuje za nedílnou součást svojí práce. V rámci supervize má arteterapeut možnost zamyslet se nad vlastní prací. Cílem supervize se tak stává možnost reflexe a sebereflexe vlastní práce, ale také podpora a rozvoj profesních i osobnostních předpokladů pro práci. Ministerstvo školství mládeže a tělovýchovy (www.msmt.cz) vydalo v roce 2010 Metodický pokyn k poskytování supervize ve školských zařízeních pro výkon ústavní výchovy nebo ochranné výchovy a ve školských zařízeních preventivně výchovné péče, v němž definuje pojem supervize, charakterizuje supervizi ve školských zařízeních a vymezuje supervizora a jeho vzdělání. Podle Hawkinse (2004, s. 59) Hess definuje supervizi jako čistou mezilidskou interakci, jejímž obecným cílem je, aby se jedna osoba, supervizor, setkávala s druhou osobou, supervidovaným, ve snaze zlepšit schopnost supervidovaného účinně pomáhat lidem.
14
Více k možnostem vzdělávání v arteterapii viz kap. 2.9.
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS202920
Arteterapie / 99
Hawkins (2004, s. 60) uvádí několik základních funkcí supervize, které supervidovanému mohou pomoci v práci:
lépe rozumět klientovi, více si uvědomovat své reakce a odezvy na klienta, chápat dynamiku toho, jak probíhají interakce s klientem, podívat se na to, jak intervenují a jaké jsou dopady jejich intervence, zkoumat další způsoby práce s touto a podobnými situacemi klientů. V praxi existuje několik druhů supervize: týmová, případová a řídící. S ohledem na práci arteterapeuta se zde více zaměříme na případovou supervizi.
Případová supervize
Případová supervize se zaměřuje na práci supervidovaného s danou klientelou či s daným klientem. Cílem této formy je náhled (sebereflexe) na vlastní práci a hledání možných jiných způsobů, které budou funkční. Hawkinse (2004) ve své publikaci rozlišuje supervizi na čtyři základní druhy: výuková, výcviková, řídící a poradenská. Jiným dělením supervize je dělení podle cílové skupiny na supervizi individuální a skupinovou. Z úvodní definice supervize vyplývá, že základem supervize je vztah mezi supervidovaným a supervizorem. Tento vztah předpokládá dobrovolnost z obou stran. Dalším důležitým předpokladem je dopředu domluvená (ve většině případů i sepsaná) smlouva či kontrakt. Ve smlouvě či kontraktu je zpravidla stanoven cíl supervize, druh supervize, způsob a další pravidla, která určují, za jakých podmínek bude supervize probíhat.
Arteterapie jako forma supervize
Arteterapie se může stát vhodnou formou supervize týmové, případové, ale i řídící. Pro ilustraci zde uvedeme příkladem týmové supervize za využití arteterapie: Příklad – Pozice ve skupině Čas: cca 2 hodiny. Pomůcky: sada pomůcek na arteterapii15. Zadání: Vezměte si každý kousek plastelíny a vytvořte artefakt, který vás zastupuje. Až bu dou mít všichni něco vytvořeno, pokračujte další instrukcí. Před vámi je papír, který je vaším prostorem. Umístěte každý artefakt, který vás zastupuje, na papír podle toho, jak cítíte svoji pozici či postavení ve skupině. Svůj artefakt můžete přemísťovat tak dlouho, dokud nebudete spokojeni se svojí pozicí i ve vztahu k druhým. Postřehy z praxe: • Je potřeba zdůraznit, aby každý hýbal jen se svým artefaktem. Někdy se stane, že v zaujetí z práce jedinec vezme do ruky i artefakt někoho jiného a posune s ním dle svého mínění. V takovém případě je potřeba reflexe. • Může se stát, že někdo umístí svůj artefakt mimo prostor. Z naší zkušenosti vyplývá, že ne vždy to znamená, že se jedinec cítí být mimo skupinu. Často jde o přeslechnutí instrukcí. Opět je však potřeba reflexe. 15
Pod pojmem „sada pomůcek na arteterapii“ rozumíme sadu různých barev, papírů, špejlí, připínáčků, atd. Každý arteterapeut si časem vytvoří vlastní sadu materiálů.
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS202920
100 / Terapie ve speciální pedagogice
• Někdy nastane situace, že jeden klient umístí předmět do blízkosti jiného klienta a ten svůj artefakt přesune dál. Tato situace je často námětem reflexe o osobních hranicích a zodpo vědnosti k lidem v okolí. V současné době se ve své praxi zaměřujeme na výzkum možnosti využití arteterapie jako jedné z forem supervize v pedagogické praxi. Z dotazníků a z diskuse s pedagogickými pracov níky z různých zařízení vyplývá strach ze supervize. Supervize je v myšlení těchto pracovníků zaměňována s inspekcí. Pokud se však supervize správně definuje a pedagogičtí pracovníci mají možnost následně zažít ukázku supervizní činnosti, dochází k uvědomění si důležitosti a potřebnosti supervize pro vlastní práci.
2.7 Metody v arteterapii Z pohledu arteterapeutické práce považujeme za důležité od sebe odlišit pojem metoda a pojem technika. Metodu můžeme obecně definovat jako soubor postupů či kroků, které vedou k danému cíli. Technikou pak rozumíme konkrétní postup, způsob či úkol, který volí terapeut buď v rámci dané metody nebo v rámci daného osobního tématu (problému) klienta či skupiny klientů. V arteterapii se můžeme setkat se šesti základními metodami, které uvádí Šicková-Fabrici (2002, s. 125): 1. 2. 3. 4. 5. 6.
imaginace, animace, koncentrace, restrukturalizace, transformace, rekonstrukce.
Každou z výše uvedených metod nejdříve stručně charakterizujeme, dále pak k ní uvádíme pro ilustraci konkrétní techniku.
2.7.1 Imaginace Imaginace je arteterapeutická technika, která umožňuje klientovi vstup do jeho vnitřního světa. Pomocí vhodně zvolené techniky se tak klient může dostat zpět ke svému nitru a znovu se vrátit a prožít situace, které z nějakého důvodu zůstaly nevyřešené. Obrazy, které se objeví při imaginaci, klient přenáší do výtvarného artefaktu, dochází tak ke zpřítomnění situace či problému. Na základě tohoto procesu má klient možnost nahlédnou na situaci či problém z jiného úhlu pohledu, což může vést k jeho řešení nebo vyřešení. Šicková-Fabrici (2002, s. 126) uvádí, že metodu aktivní imaginace pro psychoterapii vytvořil C. G. Jung a charakterizuje ji jako činnost, při které pacient podněcuje v bdělém stavu, se zavřenýma očima, za pomocí arteterapeuta hlubinné vrstvy své psychiky. Aktivní imaginace nebo také řízená imaginace je někdy nazývána vizualizací. Podle Šickové-Fabrici (2002) se jedná o metody, které využívají totožné strategie.
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS202920