98 / Psychosociální krizová spolupráce
Komunitní intervence v souvislostech neštěstí se mohou zaměřovat na zvýšení odolnosti komunity vůči ranám osudu například prostřednictvím kampaní,152 po úderu katastrofy na spolupráci lidí a organizací při zvládání jejích důsledků prostřednictvím koordinačních postupů či na vyhledání a propojení lidí neštěstím zasažených pomocí obřadů. Vyhledat a propojit lidi bývá zapotřebí například u dopravních neštěstí, neboť místo události neodpovídá místu bydliště a cestující jsou z mnoha koutů republiky a někdy i světa. Jedním ze způsobů, jak sezvat lidi na jedno místo, je například uctění památky zesnulých obřadem doplněným o neformální posezení s besedou. Obřady jsou častou oporou komunitních intervencí (viz kapitolu Antropologie a filozofie neštěstí; náboženství, mýtus: rituál).
Řada zásahů míří při neštěstí na komunitu, aniž jsou komunitními. Způsob jejich provedení může být vůči komunitě citlivý či necitlivý, což poznáme podle míry, do níž povzbudí angažovanost, vliv a zodpovědnost lidí v obci, tedy jejich účast (participaci). Pro příklad lze uvést řízenou evakuaci153 či zacházení s mrtvými těly. Řízená evakuace Rozhodnutí opustit domov kvůli skutečnému či očekávanému riziku se děje v reakci na varování. Lidé riziko určují, posuzují, snaží se ho zmenšit, poté jednají. Ptají se: Ohrožuje nás to? Potřebujeme ochranu? Lze se chránit? Co máme dělat? Je třeba, aby varování za vnímali (slyšeli ho, nebo se o něm v případě neslyšících dozvěděli jinak), porozuměli mu, uvěřili, přijali, že se to týká i jich, ujistili se, že je to tak a že ostatní se tak také chovají; pak reagují (Sorensenovi, 2006). Každý krok může být podpořen, aby evakuující se lidé byli a zůstávali součástí společenství.154 Z logiky krizového řízení plyne, že rozhodnutí se odehrávají před mimořádnou událostí (a případnou evakuací) – na úrovni plánů (v tomto případě plánů evakuace). Tam spadá i plán vyrozumění, varování a spojení a příprava informací pro obyvatelstvo, tam spadají opatření pro podporu svépomoci a vzájemné pomoci občanů. Jakmile událost nastane, postupuje se podle plánu: přijetí zprávy – vyrozumění a zpohotovění orgánů řídících evakuaci – varování obyvatelstva atd. (Pacinda, Pivovarník, 2010) Lidé odpovědní za včasné vyrozumění a varování obyvatelstva někdy varují pozdě, protože se obávají falešného poplachu. Ukazuje se však, že falešné poplachy občany nezbavují důvěry v záchranný systém, pokud jsou o rozhodovacích nejistotách informováni a rozumí jim. Ujištění, že mají výzvu k evakuaci vzít vážně, potřebují v případě, že jsou varováni prostřednictvím sirén a médií; snáze uvěří, když informaci nesou spolu 152 ISDR (International Strategy for Disaster Reduction), iniciativa OSN, se např. v letech 2010–2011 zaměřila
na podporu odolnosti měst pomocí kampaní „Moje město je připraveno“.
153 Podle vyhlášky Ministerstva vnitra č. 380/2002 Sb., k přípravě a provádění úkolů ochrany obyvatelstva, je
evakuace souhrn organizačních a technických opatření zabezpečujících přemístění osob, zvířat a věcných prostředků v daném pořadí priority z míst ohrožených mimořádnou událostí do míst, ve kterých je zajištěno pro osoby náhradní ubytování a stravování, pro zvířata ustájení a pro věcné prostředky uskladnění.
154 České evakuační pokyny např. vyzývají občany k angažovanosti pro druhé: „Varujte ostatní ohrožené osoby
ve svém nejbližším okolí. Pomáhejte sousedům, zejména starým, nemocným a nemohoucím lidem.“
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS202919
Neštěstí, pomoc a spolupráce jako odvěká lidská zkušenost / 99
s upřesněními policisté a hasiči, kteří obcházejí (s tlampačem) domácnosti nebo obec. Uniformy jsou přesvědčivé (podle Sorensenových, 2006) zvláště pro členy etnických menšin. Nejvíce lidí se evakuuje k příbuzným, přátelům a do hotelů. Nabídku obecních evakuačních prostor více využijí (v USA) lidé starší a lidé s menšími příjmy.155 Lidé nechtějí být dlouho pryč z domova, zdržují se co nejblíže a chtějí se co nejdříve vrátit. Zvládnout dopravu při návratu může být proto někdy složitější než při evakuaci. Méně ochotně se evakuují a do nebezpečné zóny se častěji vracejí lidé, kteří byli evakuováni bez domácích zvířat. Americký Federální úřad pro krizový management (FEMA – The Federal Emergency Management Agency) proto doporučuje evakuovat se zvířaty a nejlépe nechat postup na rozhodnutí evakuovaným (někteří se např. rozhodnou svěřit zvíře na nutnou dobu přátelům atp.). Postupy citlivé na komunitu narážejí při neštěstích v důsledku globalizace, migrace a měnící se skladby obyvatelstva na řadu překážek – například na jazykovou nepřipravenost vůči mnohonárodnostnímu složení obyvatelstva, turistům a projíždějícím, na případnou izolaci osamoceně žijících starých lidí. Někdy jsou ale jednoduché a nevyžadují žádná zvláštní opatření, jen citlivost.156 V českých směrnicích je základní citlivost pro rozdělování evakuovaných osob do cílových míst přemístění vyjádřena. Doporučuje se (Pacinda, Pivovarník, 2010, s. 23): • rodiny umísťovat společně; • osamělé osoby umisťovat do skupin podle věku, „aby bylo možné snadněji vyhovět jejich specifickým potřebám“; • zajistit stálou informační službu pro evakuované (o dalším postupu) a pro veřejnost (o umístění evakuovaných).
Zacházení s mrtvými těly Tradiční oblastí, která může prospět morálce společenství nebo ji poškodit, je zacházení s mrtvými těly. Tělo – mrtvé či živé, zraněné, poškozené, nahé – představuje tresť lidské důstojnosti nebo ponížení a studu. Různé kultury předepisují různé zacházení s mrtvým tělem; dodržuje-li se postup, který se má dodržet, naplňuje to pozůstalé pokojem a jistotou, že věci jsou tak, jak mají být; smrt se stává součástí řádu. Na dodržení postupu je však třeba čas a prostor, a tedy i pochopení těch, kteří rozhodují. Například terénní příručka vydaná Panamerickou a Světovou zdravotnickou organizací Zacházení s mrtvými těly po katastrofách157 vyvrací strach, že mrtvoly způsobí po přírodní katastrofě epidemii, a zdůrazňuje, že chybná opatření (jako rychlé pohřbívání do hromadných hrobů a „dezinfikování“ prostoru) psychicky zatěžují příbuzné obětí a působí jim právní problémy. Jako příklad důstojného postupu lze z literatury uvést zkušenost po hurikánu Katrina. Kaplan Timothy Serban (2008), člen intervenčního týmu spirituální péče, sloužil po úde155 Využití
obecních prostor se v USA pohybuje dle události v rozpětí od 1 do 40 %.
156 Při
českých povodních 2002 bylo množství lidí z pražského Karlína evakuováno na Strahov. Zachovaly a navázaly se přátelské vazby, vytvořilo se společenství s řádem a výhledem do budoucna. Skutečnost, že druhé přemístění (ze Strahova na různá místa) nerespektovalo vytvořené vazby, vnímali někteří lidé hůře než samotnou povodňovou zkušenost.
157 Morgan, Tidball-Binz,
van Alphen (eds.), 2009.
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS202919
100 / Psychosociální krizová spolupráce
ru hurikánu spolu s dalšími kaplany ve čtyř- až šestičlenných týmech postkatastrofických pohřebních operací, jejichž úkolem bylo sbírat lidské pozůstatky. Přidělení kaplani měli vzdát poctu každému nalezenému tělu důstojným rituálem odpovídajícím rozmanitě věřícímu prostředí. Kaplani zvolili požehnání: Vzdáváme díky za život tohoto člověka. Děkujeme za to, že byl nalezen. Děkujeme za lidi, kteří ho našli. Prosíme, kéž se zacelí v Boží náruči, a kéž naleznou pokoj. A pokoj ať utěší ty, kteří ho milovali. Kaplani zároveň vnímali, že při této terénní práci pečují o pozůstalé – v tu chvíli o kolegy z týmu pohřebních operací. Vykonávané rituály sdělovaly: naše společná práce a existence má smysl; lidskou velikost a naději smrt nepřemůže. Zůstáváme lidmi, protože se k těm, jejichž pozůstatky nacházíme, chováme s úctou jako k lidem. S tímto vědomím psal Serban veliteli týmů postkatastrofických pohřebních operací dopis: „Dnes jsme doprovodili přinejmenším 56 lidí domů, do domova mnohem většího, než je ten zdejší. Jejich životy, ač ukrácené, jsou stále naplněny vzpomínkami, láskou a požehnáním, které sdílely. A za pár týdnů budou identifikováni a do bezesných nocí jejich rodin vstoupí trocha jistoty, protože budou vědět, že jejich ztracení blízcí se našli. Modlím se za zmírnění jejich žalu; budou vědět, že jsme se pokaždé, když jsme někoho našli, za něj pomodlili.“ (Serban, 2008) Z amerických zkušeností se můžeme zčásti158 učit, neboť Spojené státy americké mají delší tradici promýšleného zacházení s katastrofami a mají větší katastrofy. Mimo jiné lze na jejich příkladu ukázat jeden z přínosů kaplana pro (záchranný) systém a intervenční týmy. Pomoc sociálního státu a začlenění do společenství Americké zkušenosti jsou pro nás do velké míry nepřenositelné; jejich přenesení by v lecčems znamenalo krok zpátky. Žijeme v Evropě s jejím typickým důrazem na silný (sociální) stát. Česká republika je bohatým státem bohaté Evropy. Díky tomu máme například funkční a sociálně spravedlivý státní integrovaný záchranný systém, a donedávna ne zcela jasné obecní pravomoci ve vztahu k němu.159 Sociální stát poskytuje svým občanům zabezpečení a jistoty a vyrovnává sociální nerovnosti. Není to zadarmo. Státy celosvětově mají v současnosti tendenci omezovat občanské svobody kvůli bezpečí. Lidé z ovzduší „jistot a bezpečí“ s nimi počítají jako s něčím, co je jim stát povinen garantovat, a zapomínají na stálou přítomnost nejistot a nebezpečí v běžném lidském životě. Sociálním strašákem jsou „rozevírající se nůžky“ 158 Rituály
užité po hurikánu Katrina jsem já (psycholožka) považovala za teologické, kdežto můj šéf, teolog Jindřich Halama, za psychologické. Narazili jsme tím pravděpodobně na americké pastorační pojetí, které se hodně propojuje s psychologií a s duchovní zakotveností si hlavu příliš neláme.
159 Nejasné
vztahy a kompetence v oblasti krizového řízení na krajské a obecní úrovni (které popisují např. Horák, Krč, Ondruš, Danielová, 2004) napravuje novela zákona o krizovém řízení z roku 2010.
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS202919