se stíny stromů prodlužovaly k východu. „Jak dlouho jsi spal?“ zeptala se. Mrkal, ještě celý omámený. „Kolik je hodin?“ „Po šesté.“ S leknutím si uvědomil, že v křesle prospal skoro čtyři hodiny. Výlet do Paříže ho vyčerpal víc, než si myslel. „To je moc.“ „Kde máš tu Amazonku?“ „Co?“ „Nicole.“ „Není žádná Amazonka.“ „Ale vypadá tak.“ „Nemůže za to, jak je stavěná. A vůbec. Amazonky si uřezávaly pravé ňadro, aby jim nepřekáželo při napínání tětivy.“ „To je fakt,“ připustila Sophie. „V těchhle partiích jí rozhodně nic nechybí.“ „Šla za kamarádkou.“ S námahou se zvedl z křesla. „Máte v plánu příjemný večer ve dvou?“ „Přestaň s těmi hloupostmi, Sophie.“ Spánek mu na náladě nijak nepřidal. „Předpokládám, že nás večer svou přítomností nepoctíš.“ „Jdu s Bertrandem na koncert.“ „Jak jinak.“ Z jeho slov čišela jízlivost. Zvedl zmuchlané plátěné sako, oblékl si ho přes tričko a vyrazil do předsíně. Sophie šla za ním. „Tati, co pořád máš proti Bertrandovi?“ Ale Enzo neměl chuť pouštět se do téhle diskuse. Pohled mu padl na detektor kovů. Postrčil ho nohou. „Líčí na mě pasti v mém vlastním domě.“ Otočil se k ní. „Jestli tady ten krám bude, až se vrátím, Sophie, tak ho vezmu a vyhodím z okna.“ Otevřel dveře na chodbu. „Ale tati!“ „Myslím to vážně.“ A vyrazil po schodech dolů.
98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS202873
III. Noc už sotva mohla být jasnější. Jako pramínek kouře se po nebi táhla šmouha Mléčné dráhy. Tmou se propalovaly světelné body, jako by byla osázená drahokamy. Každý z nich byl sluncem se svou vlastní sluneční soustavou. Miliony sluncí. Možnosti existence jiných forem života tam venku ve vesmíru mu připadaly bez hranic. A zároveň ho skoro drtil pocit samoty. Mont Saint-Cyr byl spíše než hora nejvyšší kopec v okolí. Vyrůstal na jižním břehu řeky Lot, na spodním okraji smyčky, která ohraničovala a pojímala Cahors. Odtud se mu město rozkládalo skoro u nohou. Jeho světla se rozlévala tmou a odrážela se na hladině. Na protilehlém konci vodní smyčky rozeznával nasvícené věže mostu Valentré a kopce v dálce za nimi protínala dálnice mířící na jih k Toulouse. Stál tu vysoký rádiový vysílač obalený anténami a satelity a také teleskop, aby si odtud z výšky mohli denní návštěvníci prohlédnout Cahors více zblízka. Enzo se usadil na lavičku pod zábradlím, kde už se mu pod nohama otevíral strmý spád. Sem šel tu noc, kdy zemřela. Tehdy neviděl důvod, proč dál žít. Stravoval ho zármutek a sebelítost, které ho táhly k propasti. Vše kvůli ní opustil a ona najednou už nebyla. Ale skoro jako by věděla, že bude potřebovat důvod žít, jeden mu po sobě zanechala. Maličký kousek sebe. Vřeštící uzlíček s růžovými tvářičkami a zalepenýma očima zavinutý do peřinek, který se Enzo skoro nedokázal přimět vzít do náručí. Tehdy v noci, když tu seděl a sváděl urputný boj se svými nejtemnějšími démony, představoval tenhle uzlíček jediné světlo v nesmírné černotě. Světlo, které ho táhlo z šílenství zpět k odpovědnosti, k životu. Od té doby sem chodil často. To místo pro něj bylo symbolem naděje. Věděl, že i když se bude cítit sebevíc osamělý, tady nikdy nebude sám.
99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS202873
Dnes večer toho v Le Forum vypil přes míru a pak pojedl sám v maličkém bistru za place de la Libération. Nechtěl se vracet do bytu, kde by musel čelit večeru jen s Nicole — konverzovat s devatenáctiletou dívkou a vzdorovat tomu děsivému pokušení ňader velikosti melounů. Alkohol má sklon oslabovat vůli. S něčím takovým by za denního světla nedokázal žít. A tak té horké letní noci seděl tady, na tomtéž místě jako téměř před dvaceti lety. Moc se toho nezměnilo, až na to, že byl skoro o dvacet let starší a uzlíček s růžovými tvářičkami stál na prahu ženství. A on byl dál sám. Dnes večer však sváděl boj s úplně jinými démony. S vraždou člověka. Jeho vrahem nebo vrahy. Měl pocit, že jich musí být víc. Přinést rozřezaného vepře do kostela a pak bez pomoci odvléct Gaillardovo tělo mu pro jednoho člověka připadalo jako kolosální úkol. A pokud se jich na tom podílelo víc, pak už to nebyla jen vražda, ale úkladná vražda. A pro tu musel existovat nějaký závažný důvod. Možná něco, co Gaillard věděl a co jeho vrahové nechtěli, aby prozradil. Úspěšně dosáhli jeho zmizení. Deset let dokázali tajit skutečnost, že byl zavražděn, a tak se nikdo po důvodu ani nepídil. Až do této chvíle. Nejvíce matoucí na tom byly indicie, které někdo zanechal u lebky. Enzo totiž nepochyboval, že se jedná o vodítka. Ale jaký by dotyčný mohl mít důvod, aby je nechal v bedně — o níž doufal, že nebude nikdy nalezena? A kam proboha povedou, pokud Enzo jejich význam opravdu dokáže rozluštit? Za stromy za svými zády zaslechl, jak po cestě na vrchol přijíždí auto. Konec samoty. V posledních letech se z vyhlídky stalo oblíbené místo, kam muži vozili své přítelkyně. Romantický koutek pro svádění na zadním sedadle. Enzo se neochotně zvedl z lavičky a vrátil se pěšinkou mezi stromy k autu, které zaparkoval u basketbalových hřišť. Nechtěl, aby ho někdo nařkl z voyeurství. Viděl, jak reflektory auta minuly vysílač a zastavily u zábradlí. Motor utichl a světla zhasla.
100
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS202873