Podporučík Sochor leží na palandě a snaží se vybavit si v představách obraz jejich duchcovského bytu. Myslí na rodiče. Jestlipak táta poslouchá Moskvu nebo Londýn a slyšel tuhle zprávu? Kdyby měl Toník možnost podívat se večer do nějaké kouzelné kříšťálové koule, viděl by oba rodiče, jak si za zatemněnými okny a zamknutými dveřmi sedli spolu k radiopřijímači tak jako to dělají každý den. Stařík opatrně otáčí knoflíkem, vylaďuje aparát. Konečně se ozvala známá znělka. Sled zpráv už znají: nejdůležitější události z fronty... Najednou známý hlas českého hlasatele oznamuje: „V těchto dnech odjela na frontu československá vojenská jednotka v SSSR...“ Zbystřili pozornost, hltají každé slovo. Zpráva je vzrušila. „Ty myslíš, táto,“ ozvala se matka po chvíli, „ty myslíš, že náš Toník...?“ „Určitě tam bude. Tomu věřím. Kde jinde by byl než tam. Šel přece do Polska a to máš do Ruska kousek.“ „Jen aby se mu nic nestalo,“ vzdychala matka. Oba si to přáli, oba v to doufali. Ten večer dlouho nemohli usnout. Sotva si vojáci přečetli polní zpravodaj s oznámením moskevského rozhlasu, zachvátilo je vzrušení a radost. Je jich zatím jen hrstka, ale celá sovětská země o nich teď už ví. Ta zpráva jde do celého světa. Dozvědí se to i lidé doma. Československo žije. Československo bojuje na nejdůležitější frontě druhé světové války! Ze samé radosti vojáci uspořádali mezi sebou sbírku na zakoupení tanků pro jednotku. Během několika dnů vybrali 100 000 rublů. Za to se daly pořídit dva tanky. Jednomu se rozhodli dát jméno Lidice a druhému Ležáky. Jména symbolizující utrpení a statečnost českého lidu. Podporučík Antonín Sochor si v těch dnech plných rozruchu a shonu konečně našel chvilku, aby ve štábním vagonu usedl ke
98 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS202597
stolu a napsal dopis své ženě. Vzpomínal na ni neustále. Nesčetněkrát se mu zjevovala během dne a vždycky večer nebo v noci, těsně předtím, než podlehl spánku. Dopis nosil v hlavě už kolik dní, ale nemohl jej napsat dřív. Potřeboval být u toho sám, nerušen ničím a nikým. Ponořil se do vzpomínek a svěřoval se své drahé ženě s myšlenkami, které mu procházely hlavou, říkal si polohlasně mazlivá slůvka, která patřila jen jí jediné a která jeho tužka poslušně přenášela na list papíru vytržený z polního bloku: „... Ani nevíš, jak moc si Tě dovedu vážit nyní, když jsem tak daleko od Tebe a když mě s Tebou spojují jen sladké vzpomínky a krásný sen. Tolik síly a vůle jsi mi dovedla dát a tolik neocenitelných hodnot, že bych musel být velikým nevděčníkem, kdybych na to měl zapomenout. Ale Ty, drahá moje... vím, že jsi nikdy o mně nepochybovala a že se vždy postavíš po mém boku, hrdá a krásná, milující... vidím Tvé slzy, když jsem odjížděl... Bolelo mne, že se musím s Tebou loučit, a přece jsem byl šťastný... Buď i Ty šťastná a hrdá ve vzpomínce na mne. Nežiji, ale ani Ty nežiješ životem prázdným. Vždyť máš tak posvátný úkol, úkol hodný českého děvčete, české matky... Já Tě doplňuju... Budu bojovat za Tebe, za naše dítě, za národ. Vidíš, i můj úkol je svatý. Proto se nesmíš rmoutit, ale statečně, s čelem hrdým jít vpřed... plnit dokonale svůj úkol a očekávat dny příští, plné krásy. Budou to dny našeho největšího štěstí, plné slunečního jasu, tepla, lásky a spokojenosti z dobře vykonaného díla... Jsem již hodně a hodně daleko od Tebe, ale nás nemůže nic rozdělit, ani sebevětší dálka. Naše myšlenky a vzpomínky překonávají dálky a nacházejí místo, kam byly určeny. Tvůj Tonda.“ Při zastávce v Mičurinsku delegace praporu odevzdala výtěžek sbírky do pobočky Státní banky a osvětář Reicin zastupující Procházku opět přiměl velitele, aby znovu porušil subordinaci tím, že
99 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS202597
se přímo obrátí na sovětského vrchního velitele J.V.Stalina telegramem obsahujícím sdělení o výsledku sbírky na dva tanky. „Prosíme,“ uvedl v závěru, „abyste dal pokyn k přidělení těchto tanků československé vojenské jednotce v SSSR... Jdeme do boje s heslem Smrt německým okupantům a slibujeme vám, že se ctí splníme jakýkoliv rozkaz velení Rudé armády.“ Komunisté tím vrazili další klín mezi velitele polního praporu Svobodu a jeho nadřízené instance, které jediné byly oprávněny korespondovat se sovětským vrchním velením a přijímat rozkazy velení Rudé armády (avšak nikoli jakékoli, ale jen ty, které jsou v souladu s programovou linií československého odboje). Byla to rafinovaná metoda, jak odcizovat Ludvíka Svobodu bezvýhradné podřízenosti exilové vládě a připoutávat jej cílevědomě k plnění jejich vlastní, komunistické, Kominternou vytyčené programové linie československého vojenského odboje. Ocelová kola opět hřmí. Vlak se provléká zimní krajinou. Den za dnem se posouvá blíž a blíž k frontě. Pozorovatelé a střelci u kulometů hlídají ostražitě oblohu, jestli se neobjeví nepřátelské bombardéry. Velitelé se po čtyřiadvaceti hodinách střídají ve službě dozorčího transportu v strojvůdcovské kabině lokomotivy. Někdy vlak jede dlouhou dobu bez zastávky a vojáci sotva zahlédnou název stanice. Jindy zastaví a čeká dlouhé hodiny někde na trase Penza - Ostrogožsk. U Voroněže se sovětští vojáci donedávna drželi zuby nehty. Zaryti do země po sedm měsíců odráželi zuřivé útoky nepřítele. Stalingrad však náhle obrátil situaci naruby. Sovětská vojska se rozmáchla k odvetným úderům. U Ostrogožska a Rossoše, Voroněže a Kastorného se německá fronta drolila jako pískovcový balvan pod ranami perlíku. Krajina, kterou teď vlak projížděl, poznala válku. Ani čerstvě napadaný sníh nemohl zahladit stopy nacistického řádění. Na místech, kde stávaly dědi-
100 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS202597