Podporučík Sochor leží na palandě a snaží se vybavit si v představách obraz jejich duchcovského bytu. Myslí na rodiče. Jestlipak táta poslouchá Moskvu nebo Londýn a slyšel tuhle zprávu? Kdyby měl Toník možnost podívat se večer do nějaké kouzelné kříšťálové koule, viděl by oba rodiče, jak si za zatemněnými okny a zamknutými dveřmi sedli spolu k radiopřijímači tak jako to dělají každý den. Stařík opatrně otáčí knoflíkem, vylaďuje aparát. Konečně se ozvala známá znělka. Sled zpráv už znají: nejdůležitější události z fronty... Najednou známý hlas českého hlasatele oznamuje: „V těchto dnech odjela na frontu československá vojenská jednotka v SSSR...“ Zbystřili pozornost, hltají každé slovo. Zpráva je vzrušila. „Ty myslíš, táto,“ ozvala se matka po chvíli, „ty myslíš, že náš Toník...?“ „Určitě tam bude. Tomu věřím. Kde jinde by byl než tam. Šel přece do Polska a to máš do Ruska kousek.“ „Jen aby se mu nic nestalo,“ vzdychala matka. Oba si to přáli, oba v to doufali. Ten večer dlouho nemohli usnout. Sotva si vojáci přečetli polní zpravodaj s oznámením moskevského rozhlasu, zachvátilo je vzrušení a radost. Je jich zatím jen hrstka, ale celá sovětská země o nich teď už ví. Ta zpráva jde do celého světa. Dozvědí se to i lidé doma. Československo žije. Československo bojuje na nejdůležitější frontě druhé světové války! Ze samé radosti vojáci uspořádali mezi sebou sbírku na zakoupení tanků pro jednotku. Během několika dnů vybrali 100 000 rublů. Za to se daly pořídit dva tanky. Jednomu se rozhodli dát jméno Lidice a druhému Ležáky. Jména symbolizující utrpení a statečnost českého lidu. Podporučík Antonín Sochor si v těch dnech plných rozruchu a shonu konečně našel chvilku, aby ve štábním vagonu usedl ke
98 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS202597