Já jsem byla šťastná, že paní našla v sobě sílu manželovi odpustit. Představ si, že za týden její děti a manžel si pro ni přišli. S úsměvem na rtech zemřela.“ Naše hrníčky mátového čaje zatím zcela vychladly. Měkké šero se snášelo na krajinu, stíny odešly spát. Najednou jsem si vzpomněla na jednu událost, která se odehrála před několika lety. „Víš, Aničko, i já jsem poznala obrovskou sílu odpuštění, i když můj příběh je mnohem prostší.“ „Vyprávěj,“ pobídla mě. „Měla jsem tetu, kterou jsem milovala. Bydlela v nedalekém městě, jezdila jsem ji občas navštěvovat, ale to víš, měla jsem svou rodinu, své zaměstnání, nedostala jsem se k ní tak často, jak bych si přála. Jednou jsem se doslechla od známé, že je s tetou zle, že leží v nemocnici na interně. Lekla jsem se. Nakoupila jsem ovocné džusy a na druhý den jsem ji jela do nemocnice navštívit. Od autobusového nádraží to bylo dost daleko, slunce pálilo, taška s džusy byla těžká, ale já jsem spěchala, co jsem mohla. Tenkrát se chodilo na návštěvy jen v určenou dobu, chtěla jsem stihnout začátek návštěv, což se mi podařilo. Přišla jsem na internu a řekla tetino příjmení. „Ano, leží u nás, je hned vedle sesterny na pokoji.“ S úlevou jsem zaklepala na bílé dveře a vešla dovnitř. Spatřila jsem čtyři ležící pacientky, tři z nich měly návštěvu, čtvrtá ne, ale teta mezi nimi nebyla. Roztrpčeně jsem znovu vešla do sesterny a žádala informaci, kde leží paní, na kterou jsem se ptala. Sestra si mě změřila a řekla: „Přece jsem vám sdělila před chvílí, že leží na vedlejším pokoji.“ „Tam není“, oponovala jsem. Sestra vstala a vyběhla do sousedního pokoje. Já za ní. Zůstala stát u lůžka pacientky, která neměla žádnou návštěvu. „Tady ji máte,“ otočila se a odešla. Podlomily se mi nohy, toto že je moje teta, krásná, sebevědomá žena? Zubožené tělo, bezzubá ústa, každou chvíli jí vystřelila ruka nahoru a prudce dopadla zpět na její tvář, která se pokaždé zkřivila bolestí. Jen stěží jsem ji poznávala, ale ona mě poznala hned: „Irko, oni mě tu bijí.“ 98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS202582
Vtom se objevila jiná sestřička, přišla k ní a ptala se, jestli se nechce napít. Teta přikývla, sestra jí vložila slánku do úst, ona srkla pomerančového džusu a odstrčila krabičku. Po tváři jí stékala oranžová šťáva. Sestra vzala papírový kapesník a utřela ji. Vypotácela jsem se z pokoje zpět do sesterny a ptám se: „Prosím vás, co je té paní, která leží na kraji?“ „ A vy jste kdo? Informace můžeme podávat jen nejbližším členům rodiny.“ Nezmohla jsem se na odpověď, otočila jsem se, mé nohy mě nesly z nemocnice ven. Pryč! Přes slzy jsem neviděla na cestu. Vlekla jsem tašku s džusy, slunce pálilo. Myslela jsem na tetu. To už není důstojný život, to je obrovské utrpení. Došla jsem k autobusovému nádraží, utřela si oči, naštěstí měl právě odjet můj autobus. Vešla jsem jako poslední, sedátko za řidičem bylo volné, vklouzla jsem tam a v myšlenkách jsem ubezpečovala Pána Boha, že jestli teta někomu ublížila, že já místo ní všechny prosím za odpuštění. Má modlitba byla vroucí, měla jsem dojem, že s Bohem mluvím. Když jsem vystoupila z autobusu, sklonila jsem tvář k zemi, aby se mě známí neptali, co se mi stalo, že jsem uplakaná. Najednou jsem uslyšela tichý hlas: „Zvedni hlavu.“ Učinila jsem tak a zkoprněle jsem civěla na ten div. I když nepršelo, na obloze byla nádherná duha. Její barvy vystupovaly jasně a kreslily úžasný barevný oblouk, který se odrážel k dalšímu oblouku. Pán Bůh mou prosbu vyslyšel, napadlo mě. Za tři dny jsem dostala parte, teta zemřela.“ „Obrovská síla je v odpuštění,“ souhlasila Anička. Na nebi se rozzářily první hvězdy. Přicházela noc. Pomalu jsme se zvedly. „Irenko,“ obrátila se ke mně Anička s údivem, „jak je možné, že když jsme vypily čaj, že pořád cítím vůni máty?“ „Protože jdeme kolem mátového záhonku,“ usmála jsem se, a obě jsme si utrhly mátovou snítku, abychom měly voňavé sny.
99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS202582
Síla slov
Strach ze ztráty zaměstnání, kolik lidí ho zažilo, prožívá, nebo se bude muset s ním vyrovnat. Zvlášť těžce jej nesou lidé kolem padesáti let. Důchodový věk ještě nemají, potřebují pracovat, jsou zvyklí na určitý režim dne, pracují rádi a práce by jim chyběla. Jsou-li zaměstnáni v podniku, který spěje ke krachu, jejich stres den ode dne roste. Velmi dobře vědí, že pokud se najde někde nějaká vhodná pracovní příležitost, zaměstnavatel vždy upřednostní mladé lidi, kteří jsou perspektivnější, pružnější v myšlení, vyrostli v počítačové době a nezřídka ovládají aspoň jeden světový jazyk. Moje přítelkyně Lidka se ocitla ve stejně nevýhodné situaci jako tisíce jiných, byla si vědoma toho, že přijde o místo. Strach z budoucnosti ji natolik ochromil, že neměla síly se ho zbavit. V tomto nervovém vypětí žila už několik měsíců. Snažila se tomu bránit, ale nedařilo se jí to. Černý stín splínu se na ni přilepil a všude s ní chodil. Setřást se nedal ani s mou pomocí. Snažila jsem se do jejího podvědomí vsunout myšlenku, že určitě nějaké zaměstnání najde, nebo si udělá rekvalifikaci na něco úplně jiného. Nedařilo se mi to. Nastal den, kdy jsme přišly na masáže k Aničce. Je nutné říct, že nejen perfektně prohněte tělo, ale že je i výborným psychologem. Když jí Lidka sdělila, co ji čeká, že skutečně v brzké době ztratí práci, podívala se Anička na ni a řekla: „No, a co? Pokud zaměstnání ztratíš, tak jen proto, že ses tam už všemu naučila, tvůj úkol skončil. Čeká tě jiné, lepší místo, kde se máš ještě něčemu novému naučit!“ Ta slova byla kouzelná. Když má přítelkyně pochopila jejich smysl, odhodila svůj strach, nesmírně se jí ulevilo, začala její proměna. „No a co?“ opakovala si, „čeká mě lepší místo, kde se něčemu novému naučím.“ V očích se jí rozzářily hvězdičky víry v sebe a v pomoc Boží, na rtech se jí usadil úsměv. S Aničkou se rozloučila polibkem, nemohla jinak.
100
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS202582