Knihy a jejich lidé (Ukázka, strana 99)

98

Markéta Hejkalová

Nar. 1960; prozaička, překladatelka, nakladatelka, organizátorka; pochází ze spisovatelské rodiny; studovala na FF UK, poté pracovala jako nakladatelská redaktorka, po r. 1989 založila nakladatelství Hejkal a havlíčkobrodský knižní veletrh; překládá z finštiny; autorka mj. těchto knih: Kouzelník z Pekingu, Andělé dne a noci, Fin Mika Waltari.

Ukázka elektronické knihy, UID: KOS202537

99

Když jedu někam, kde strávím jednu noc, tak s sebou musím mít knížku

Usínala jsem za zvuků psacího stroje

Narodila jsem se na přestupný rok, 29. února 1960 v Praze, v rozděleném bytě a můj děda František Křelina byl tehdy ještě ve vězení. Když ho zavřeli, tak moje prarodiče vystěhovali z domu na Spořilově a nastěhovali je do komunálního bytu v Černé ulici v centru města, naproti Knižnímu velkoobchodu, do domu, kde žila kdysi Eliška Krásnohorská. Děda se z vězení vrátil na amnestii 10. května 1960. A když mi byly dva roky, tak jsme se přestěhovali do Brna, protože můj otec (Richard Pražák) získal od univerzity družstevní byt na Trýbově ulici. Že by mi četli před spaním, na to se nepamatuju, zato si pamatuju zpívání před spaním — zpíval mi táta. Toto zpívání mě, upřímně řečeno, zase tolik nebavilo. Někdy mi táta ale vyprávěl, což mě bavilo víc. Číst mě naučila babička, která byla učitelka, a když jsem se narodila, byla už v důchodu. Naučila mě to ještě dřív, než jsem začala chodit do první třídy. Z předškolní doby si na moc věcí kolem knížek nevzpomínám. Vzpomínám si však, že jsem usínala při zvuku psacího stroje — to máma1 překládala. Táta taky pořád něco psal. Knihovnu jsme doma v Brně měli velkou, po celé stěně, zrovna nedávno jsem ji likvidovala. Jinak pokud jde o dědův kriminál, tak o tom se u nás nemluvilo. A já, když jsem se to ve svých asi pěti letech dozvěděla, jsem si myslela, 1 Spisovatelka (autorka především dětských knih) Hana Pražáková (nar. 1930).

Ukázka elektronické knihy, UID: KOS202537

100 že byl třeba zloděj nebo že byl zavřený pro nějakou trestnou činnost. Ale postupně se mi to vyjasňovalo a vysvětlili mi to kolem osmašedesátého, když mu začaly vycházet některé knížky. Vím, že v roce 1968 nebo 1969 měl v Brně autogramiádu, kam přišlo několik set lidí. Dneska už to zní úplně pohádkově.

Dala jsem spíš na mámu, ne na spolužačky

Když jsem šla do školy, tak jsem, jak jsem se zmínila výše, už uměla číst i psát. Dokonce jsem se už naučila psát na psacím stroji! Zvládla jsem to dřív, než jsem uměla psát rukou.

To mě úplně fascinovalo — jako že můžu zmáčknout klávesu a z toho vznikne psaní. První dva roky jsem chodila do školy na Mendlově náměstí a od třetí třídy mě rodiče dali na Bakalovo nábřeží, což byla experimentální škola, od třetí třídy se tam učila angličtina. Pamatuju si na paní učitelku Kozákovou z první třídy. Byla z rodiny, které patřil hotel Kozák. Byla to taková typická laskavá paní učitelka, jakoby ještě z jiné doby.

Trochu mi i připomínala moji babičku. Ve škole jsem asi byla dost šprt. Co se týká čtení, nevadilo mi nic. Vadily mi jiné věci, například kreslení, protože jsem to vůbec neuměla, navíc jsme měli takovou zlou paní učitelku. Vím, že tehdy fungoval Klub mladých čtenářů, ale daleko podstatnější pro mě bylo, že mě ke čtení vedla moje máma. Kupovala mi knížky nebo mi dávala číst knížky z knihovny. První knížka, kterou jsem zhltla, bylo Sienkiewiczovo Pouští a pralesem. Vím, že jsem ji dostala na Vánoce. K desátým narozeninám jsem dostala Quo vadis. Ale nečetla jsem jenom tyhle tlusté a vážné knihy, které dnes už děti asi nečtou. S velkým nadšením jsem kolem deseti četla i Psa baskervillského nebo Tři mušketýry. Také jsem v té době chodila do Mahenovy knihovny. Jestli rodiče mou četbu nějak řídili? Ano, například mi řekli, abych nečetla Françoise Saganovou. To bylo tak v jedenácti ve dvanácti. Dost často mi do toho vstupovali: „Tyhle knížky si ještě nečti, ty ještě nejsou moc pro tebe.“ Samozřejmě jsem si právě tyhle knížky pak začala číst.

Ukázka elektronické knihy, UID: KOS202537