Lucy Diamond tady má fungovat, musíme všichni táhnout za jeden provaz. Být tým.“ Seb krotce přikývl, zato Saffron mě zpražila pohledem tak zlým, že se mi chtělo tasit pepřový sprej. „Tým, jo? Kterej drží při sobě?“ Zamračila se. „Jak si vůbec dovoluješ nám něco ta kovýho říkat, když chceš kavárnu prodat?“ Povzdechla jsem si. „Hele, ještě vy s tím začínejte.“ Vítězoslavně si založila ruce v bok. „Nejsme pitomci. Le dacos se k nám doneslo. Lindsay v hospodě slyšela, cos po vídala po pohřbu. Potom se tu vochomejtal ňákej chlápek z realitky. Tys ho vodhalil, Sebe, že jo?“ „Prodával dům mojí babičky,“ vysvětloval Seb. „Hned jsem ho poznal.“ „Opravdu sem přišel šmejdit?“ užasla jsem. „Víš určitě, že sem jenom nezaskočil na kafe?“ „Stoprocentně ne,“ odpověděl plaše. „Měl s sebou něja kého chlapíka a hučel do něj, jak snadno by se dala kavárna přestavět na moderní barák.“ Zavrtěla jsem hlavou. Ten syčák má ale nervy! „Výborně,“ zadrmolila jsem. „A proč jste se mě radši nezeptali? Bylo by to lepší než dělat předčasné závěry.“ „Tak se tě ptáme teď,“ chytila mě Saffron za slovo. „Prodáš to, nebo ne? Protože my to potřebujem vědět.“ Nastalo ticho. Seb i Saffron na mě napjatě zírali. Carl pře stal v kuchyni rachotit nádobím a mně bylo jasné, že špicuje uši. „Víte, já...“ spustila jsem rozpačitě. Srdce mi bušilo. Nastal důležitý okamžik. Mám být upřímná a říct jim na rovinu, že sama nemám tušení, co si počít? Anebo je mám rovnou pro pustit s tím, ať si radši najdou něco jiného? „Ne,“ prohlásila jsem nakonec. „Nic neprodávám. Stačí?“ 98 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS202426
Sedmá kapitola
I v neděli jsme měli v kavárně fofr. Vstala jsem se slepi cemi – anebo spíš s racky – a pokusila se uvařit zeleninovou polévku, která by zahřála každého cvoka, který si zkusí za plavat v ledové vodě. Copak je na polévce něco těžkého? Nakrájela jsem a uvařila zeleninu, přidala nějaké koření a pak všechno prohnala mixérem. Ovšem výsledek... Budu upřímná – vypadal jako obsah dětské plenky. Jíst byste to ur čitě nechtěli. Zakryla jsem hrnec poklicí a šla otevřít. Sotva jsem vkro čila na terasu, příšerně jsem se lekla. Hned u zdi ležela ve spacáku nějaká holka a spala. Musela jsem vykřiknout, pro tože prudce rozlepila víčka, a když mě uviděla, vysoukala se ze spacáku, přehodila si ho přes ruku a seběhla po schodech na pláž. „Hej!“ volala jsem za ní. „Jsi v pohodě? Vrať se!“ Ani se na mě nepodívala a hnala se pryč, až za ní blond vlasy vlály. Vypadala tak na šestnáct. Odkud se tu vzala, a proč spí u mě na terase? Třeba je tu na prázdninách 99 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS202426
Lucy Diamond a v noci byla na nějaké párty na pláži. Pochybovačně jsem nakrčila nos. Kdyby tu byl nějaký mejdan, určitě bych to sly šela. Od moře foukal ostrý vítr a mně naskočila husí kůže. Dív ka mi zmizela z očí. Doufala jsem, že má namířeno domů.
Mými prvními zákazníky byli opět Ed s Lolou, která po slušně zůstala na terase jako včera. „Zdravím,“ zvolala jsem potěšeně, sotva Ed vstoupil dovnitř. „Dobré ráno,“ usmál se na mě. Všimla jsem si, že se mu v jedné tváři dělá dolíček. Jenže jeho úsměv se hned rozply nul. „Proboha, co tu tak příšerně smrdí?“ Nejspíš si všiml, jak ve mně hrklo, protože se začal pře kotně omlouvat. „Promiňte, byla to ode mě neomalenost.“ Zacukalo mu v koutcích, jako by se mými rozpaky bavil. „Ale fakt by mě zajímalo, odkud se bere ten puch.“ „Ten příšerný puch,“ odpověděla jsem dotčeně, proto že jsem zkrátka nemohla jinak, „je moje dnešní speciali ta. Polévka.“ Uštvaně jsem si povzdechla. „Nevyšla mi tak, jak jsem si představovala,“ přiznala jsem. „Smrdí jak bola vá noha. A to jste neviděl, jak odporně vypadá. Radím vám, abyste si ji neobjednával. Ale mám tu vdolky. Pořád vypada jí slušně. Dělala jsem je včera – vlastně předevčírem, abych byla přesná.“ Provinile jsem se odmlčela. Cítila jsem, jak se mi do tváří hrne krev. „Jasně, chápu, na vdolky nemáte chuť. Co si teda dáte?“ „Kafe a sendvič se slaninou, prosím. Ale ty vdolky oprav du vypadají dobře,“ dodal laskavě. Opřel se opáleným loktem 100 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS202426