Večer potemněl a na horizontu pohasínalo slunce v různých odstínech červené. Obzor na chvíli zrůžověl a téměř vzápětí temně zfialověl a nakonec přestal být vidět. V půl jedenácté jsem usnul. Henrik Saarinen a Markus Harmala odjeli v pondělí časně zrána. Amanda se neukázala. Enni si v úterý kolem poledního sedla do své tmavomodré škodovky a se slovy, že se vrátí až v sobotu večer, odjela. Udělal jsem svou práci pod bezmračnou oblohou v bezvětrném počasí a večeři jsem si snědl v kuchyni na usedlosti. Po jídle jsem přecházel z jedné ztichlé místnosti do druhé a skončil jsem v knihovně. Rozsvítil jsem stolní lampičky, obhlížel jsem knihy v policích a nakonec jsem se usadil do masivního koženého křesla. Hnědá kůže, osezená a místy měkká jako tkanina. Rychle se pode mnou zahřála. Když mi zazvonil telefon, vytáhl jsem ho z kapsy. „Ahoj, Aleksi.“ Ketomaaův hlas zněl povědomě a zároveň vzdáleně. Něco v něm mě dojímalo. Tak trochu podobný pocit vyvolává vzpomínka, o níž člověk ví, že ji má, ale nechce ji vynášet na světlo, protože tuší, že by se rozbila, že by se ukázala být něčím jiným, než je. „Zdravím.“ „Nevolám nevhod?“ ujišťoval se Ketomaa. „Ani v nejmenším,“ odpověděl jsem. „Zrovna jsem si natáhl nohy a odpočívám.“ Ketomaa si odkašlal. „Dlouho jsme se neviděli. Už to bude pár měsíců. Jak se ti vede?“ „Jde to.“ „Jde to? A to je všechno?“ „Jo, přesně tak,“ řekl jsem. 98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS202409
„Určitě?“ zeptal se Ketomaa a mně bylo hned jasné, na co naráží. Pomyslel jsem si, co by Ketomaa řekl, kdybych mu pověděl, kde pracuju. Nebo že zrovna sedím v knihovně na Saarinenově usedlosti. Od svého příjezdu jsem si často říkal, že jednou Ketomaaovi budu muset říct, kde jsem a co jsem zjistil. Ale nejprve to něco musím zjistit. Jinak není důvod, abych mu cokoliv říkal. „Už jste si zvykl na život důchodce?“ „Má to své výhody. Zpočátku jsem pochopitelně netušil, jak s takovým množstvím volného času vlastně naložím, ale ony se ty dny postupně zaplňujou. Anebo já jsem čím dál pomalejší. Zajít si k holiči mi zabere celý den. Ale když to vezmu kolem a kolem, tak bych měl být vděčný, že mám proč k němu jít.“ „To bych řekl,“ zamumlal jsem. „A řemeslo jsem taky nepověsil úplně na hřebík,“ svěřoval se Ketomaa. „Potřebuju na něčem cvičit mozek. Dělám na volné noze. Kšefty pro pojišťovny i soukromé osoby.“ Nic jsem neříkal. Ketomaa pokračoval: „Samozřejmě hlavně sleduju nevěrné manžely a manželky a prokazuju pojišťovací podvody, ale já to beru jako koníčka. No, koníček asi není to správné slovo, když mi za to platí víc, než co jsem dostával jako policajt. Myslím na hodinu.“ Na chvíli se odmlčel. Možná čekal, že něco řeknu. „To zní, jako že máte pohodu,“ nadhodil jsem. „To rád slyším.“ Zatímco jsem ho poslouchal, přejížděl jsem zrakem po vyrovnaných řadách knih. Oči se mi zastavily na útlém svazku poezie. „Děláš pořád tesařinu?“ uslyšel jsem Ketomaaův dotaz. Zvedl jsem se z křesla a udělal pár kroků ke knihovně. Police byly plné, ale v přísném pořádku. Na polici ve výši čela bylo několik desítek útlých básnických sbírek. 99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS202409
„Haló?“ Stále jsem upíral pohled na knihu s modrým hřbetem. Natáhl jsem se pro ni a uvědomil si, co říkám, až když mi to slovo vyklouzlo z úst. „Údržbáře.“ Zarazil jsem se. Ketomaa chvíli mlčel. „Údržbáře?“ zeptal se. Jak to, že jsem na okamžik ztratil červenou nit? Co se mi prohnalo hlavou? Byl to stejný pocit jako tehdy dávno před televizí nebo před pár dny, když jsem stál proti Saarinenovi. Temná komora, z které je třeba vyjít. Sáhl jsem po knížce. Ruka se mi třásla. Knížečka jen o málo větší než náprsní peněženka spadla a pleskla o zem. „Aleksi, je všecko v pořádku?“ Zvedl jsem ji. „Říkal jsi, že děláš údržbáře,“ dorážel Ketomaa. „Můžu se zeptat kde?“ Do hlasu mu vstoupil odstín, který jsem si až příliš dobře pamatoval. Napůl káravý, napůl poučující, navrch okořeněný špetkou onoho přál-bych-ti-něco-lepšího. Položil jsem útlý svazek na stůl. Ketomaa se v žádném případě nesmí dozvědět, kde jsem. Věděl jsem, co by patrně udělal. Přijel by sem, všechno prozradil, v zájmu mého dobra, aby mi pomohl. „Promiňte,“ řekl jsem. „Myslel jsem na něco jiného. Vzpomněl jsem si na jednoho údržbáře, kterého bych měl kontaktovat.“ Ketomaa chvíli mlčel. „Aleksi, já se za těch bezmála čtyřicet let u policie naposlouchal něco lží. Znám všechny druhy. Nehorázné lži, milosrdné lži, překrucování skutečnosti i lhaní jen pro lhaní. To poslední je v tvém případě vyloučené. Takže co zbývá?“ Zkoncentroval jsem se. 100
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS202409