Na což by otec mohl odpovědět: • Dobře, tak si ještě pohraj, než se unavíš. • Podle mě jsi ospalý, ale pochopitelně půjdeš spát, až si na to přijdeš sám. • Jo, koukám, že se autíčka nemůžou dočkat. Taky vím, co bych potřeboval – v klidu si sednout a přečíst si noviny. Ale co když bude Jacob k večeru protivný a bude zlobit? Otci nezbude než konstatovat: „Už to nemůžu s Jacobem vydržet. Možná si měl opravdu radši zdřímnout.“ Snášet rozmrzelé dítě ve svém okolí však rodiče nemusejí dlouho. Rozhodně je to stojí méně sil a pro obě strany je to méně destruktivní než se vysilovat věčnými konflikty. Kdyby se tak chovali od Jacobova kojeneckého věku, nejpozději v chlapcových dvou letech by zažili privilegium, že by je synek z vlastní iniciativy informoval, kdy se mu chce spát. Po většinu dní by se mu dařilo potřebu spánku uspokojit a po zbývající dobu by spal méně, přesně jako rodiče. Ba co víc: plnou měrou by se podílel na rozvíjení svého já a odpo vědného přístupu k sobě samému. V dospělosti by pak mohl založit rodinu na základě hodnotných zkušeností: osobní potřeby druhých mě nemohou vyvést z míry a nejsem špatný proto, že mám jiné potřeby, než by si druzí představovali. Ventilovat své potřeby je v pořádku a šlápnout čas od času vedle není nic špatného. Není to malá zátěž, se kterou vysíláme naše děti do světa. Výše nastíněná výměna názorů mezi Jacobem a jeho otcem je i v dalším plánu něčím víc než jen akutním řešením konfliktní situace. Je to drobný praktický příklad vzájemného učebního procesu, kdy je Jacobovu otci umožněno si uvědomit a určit vlastní hranice a tím praktikovat osobní odpovědnost. O tuto možnost přijde, používá-li svou moc, jen aby rozkazoval: „Půjdeš v poledne spát, protože jsi unavený – a hotovo!“ Nebo určoval pravidla: „Chodíš spát každý den, jako bys to nevěděl!“ Pokud otec využije své moci, naučí se jí Jacob jen podvolit, nebo se proti ní vzepřít, a co je ještě důležitější, nezíská žádný model dospělé role, jak v rodině formulovat a prosazovat své potřeby a přijímat za sebe odpovědnost – a nebude se mu rozvíjet osobní jazyk. Místo aby se navzájem obohatili a přispěli k rozvoji v životě toho druhého, vrátí se Jacob se svým otcem – jako ve hře Monopoly – znovu na políčko start.
4. Odpovědnost, odpovědné jednání a moc /
103
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS202402
Osobní odpovědnost dětí Co to však přesně znamená, že mají děti dostat možnost přijmout za sebe odpovědnost? A které oblasti života do této odpovědnosti spadají? Oblasti, které jsou v životě dětí od počátku zahrnuty do osobní odpovědnosti, jsou: Smysly: • co dětem chutná a nechutná • jak co voní/páchne • co je studené, teplé atd. City: • radost, láska, přátelství, zlost, frustrace, starost, bolest, chuť atd. (ve vztahu ke komu a k čemu) Potřeby: • hlad, žízeň, spánek, blízkost, odstup A později: • volnočasové aktivity • vzdělání • oblečení a vzhled • náboženství Znamená to snad, že by mělo být dětem umožněno ujmout se odpo vědnosti v těchto oblastech jejich fyzické, emocionální a intelektuální existence? Máme to chápat tak, že by měly děti o všem rozhodovat samy? Pokaždé si prosadit svou? Dělat si, co chtějí? Takové otázky se pochopitelně budou nabízet tak dlouho, dokud bude většina dospělých pocházet z rodin, které se ve výchově opíraly o starý hodnotový systém. V takovém případě pak bývá rovný přístup bezprostředně vnímán jako „svoboda“ ve srovnání s „nesvobodou“, kterou zakoušeli v dětství rodiče, a je velmi snadné vidět vztah mezi dětmi a rodiči jako boj o moc. Boj o to, kdo rozhoduje a kdo si prosadí svou. Zda se bude bojovat dle podmínek stanovených dospělými nebo v demokratické režii je vcelku podružné, protože se bojuje o moc a zdaleka nejde o to, jestli si chce Jacob hrát, nebo si jeho tatínek potřebuje odpočinout. Boj o moc zavede rodiče s dětmi do slepé uličky a nikdo ze zúčastněných nezíská, co potřebuje.
104 /
Jesper Juul Dítě – váš partner ve výchově
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS202402
Pokud se rozhodneme opatrovat naši integritu a integritu našich dětí, podpořit děti v budování sebevědomí a ujistit se, že se dopracují k vysoké míře osobní a společenské odpovědnosti (a pojmy: integrity, sebevědomí a zodpovědnosti spolu nerozlučně souvisejí), je potřeba do rodiny pozvat i další pojem: brát věci vážně; to znamená brát vážně sám sebe a brát vážně své děti. Jakkoli tento pojem sestává ze tří běžných slov, není tak snadno definovatelný jako například „dát někomu za pravdu“. Jestliže si chce Jacob hrát s autíčky, a otec s tím bude „souhlasit“, dá Jacobovi za pravdu. Dočteme se to v předchozí větě, protože nám stačí se podívat na slova, abychom zjistili, komu bylo dáno za pravdu. Hovoříme-li ale o tom, brát jiné lidi vážně, pouhá slova nestačí. Často bychom potřebovali slyšet i „melodii“ nebo jakým tónem byla výpověď pronesena, abychom si byli jisti, zda byl druhý brán skutečně vážně, nebo jsme mu například jen pochlebovali. Brát někoho vážně zahrnuje více kvalit: • uznání práva druhých na jejich potřeby, chutě a touhy, zážitky, pocity a dojmy • umět vnímat potřeby a touhy druhých z jejich úhlu pohledu, podle toho, jací jsou a jak přemýšlejí • soustředit se na výraz druhého, abychom se naučili vnímat jeho skutečnost • odpovědět na výzvu druhého dle svého názoru a nebrat svou pozici na lehkou váhu Příklad: Představte si oddělení dětské módy ve velkém obchodním domě. Je právě čas výprodeje, v obchodě je plno lidí, u pokladny stojí dlouhá fronta – a v ní dvě maminky s kočárky. Asi čtyřletá holčička přijde ke své mamince, která stojí ve frontě první (matka A), ale od prodavačky za pokladnou ji stále ještě dělí šest lidí. Dívenka se postaví matce po bok, zatahá ji za rukáv a pronese plačtivým, lehce zoufalým tónem: „Mamí! Já chci pryč. Nepůjdeme domů? Já už nechci!“ Matka se jí vykroutí, pevně ji chytne za ruku a agresivně na ni zasyčí: „Nech toho! Zůstaneš tady, dokud nebudu hotová! Jasný?!“
4. Odpovědnost, odpovědné jednání a moc /
105
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS202402