JEFFERY DEAVER
ba i před samotným prezidentem. Jeho metody navíc fungovaly: před měsícem vyzvěděli McDanielovi lidé z několika šifrovaných satelitních telefonátů tolik podrobností, že díky nim lokalizovali fundamentalistickou buňku kousek od Mil waukee. Pro Dellraye a starší agenty z toho vyplývalo jasné sdělení: váš čas se chýlí ke konci. Freda ještě pořád štvala poznámka, kterou McDaniel možná bezděčně pronesl na schůzce v Rhymově laboratoři: No nic, tak pokračuj, Frede. Děláš dobrou práci… Což v překladu znamenalo: Vždyť já ani nečekal, že bys zrovna ty mohl odhalit nějaké stopy vedoucí ke „Spravedlnosti pro…“ nebo k Rahmanovi. Možná měl McDaniel na kritiku právo. Koneckonců Dellray postupem času vybudoval síť informátorů, která byla pro sledování teroristických aktivit ideální. Pravidelně se s nimi setkával a jednal s nimi tvrdě, ale fikaně: bojácným nabízel ochranu, kajícným kapesníček, těm, kdo si práskáním vydělávali na živobytí, dával peníze, a těm, kteří mu slovy jeho babičky „přerůstali přes kaťata“, dával fyzické i psychické kapky. Ze všech informací, které dokázal nashromáždit o teroristických spiknutích, dokonce i o těch zárodečných, se však ani jedna netýkala Rahmanovy „Spravedlnosti pro…“ nebo nějakého pitomého obloukového pšouku. Zatímco tihleti McDanielovi lidé identifikovali pachatele a definovali reálnou hrozbu, aniž přitom zvedli zadky ze židle. Znáte ty bezpilotní letouny, které operují na Blízkém východě a v Afghánistánu? Jejich piloti klidně mohou sedět vedle nákupního centra v Colorado Springs nebo v Omaze… 98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS202334
HOŘÍCÍ DRÁT A Dellraye trápila ještě jedna věc, která ho poprvé napadla zhruba ve chvíli, kdy se na scéně objevil mladý McDaniel: možná už není tak dobrý jako dřív. Možná měl Rahmana přímo pod nosem. Možná teď členové „Spravedlnosti pro…“ zkoumají elektrickou síť v Békáčku nebo v New Jersey úplně stejně, jako únosci z jedenáctého září zkoumali před akcí letový provoz. A byla tu i další okolnost: Dellray si musel přiznat, že v poslední době není stoprocentně koncentrovaný. Vyskytlo se totiž něco v jeho „druhém životě“, jak tomu říkal, tedy v jeho životě se Serenou, který se snažil oddělovat od ulice stejně úzkostlivě, jako člověk odděluje plamen od benzinu. A tohle „něco“ bylo docela významné: Fred Dellray byl nyní otcem – před rokem se jim se Serenou narodil chlapeček. Probírali tuto otázku předem a ona trvala na tom, aby Dellray ani po narození dítěte na své práci vůbec nic neměnil, i když to někdy znamenalo účastnit se nebezpečných utajených operací. Chápala totiž, že její muž je se svou prací spjatý stejně bytostně, jako je ona spjatá s tancem, a že kdyby seděl někde v kanceláři, bylo by to pro něj v konečném důsledku nebezpečnější. Nakolik ho však otcovská role změnila jako agenta? Dellray se těšil, až vezme Prestona do parku nebo do obchodu, až ho bude krmit, až mu něco přečte. (Když šla jednou Serena kolem dětského pokoje, nakoukla dovnitř, zasmála se, jemně Dellrayovi sebrala z dlouhé ruky Kierkegaardův manifest existencialismu Bázeň a chvění a nahradila jej titulem Dobrou noc, měsíčku. Dellray si vůbec neuvědomoval, že i v tak útlém věku dítěte záleží na tom, jaká slova mu člověk předčítá.) 99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS202334
JEFFERY DEAVER
Metro zastavilo ve West Village a cestující se začali hemžit sem a tam. Tajný agent v Dellrayovi mezi nimi instinktivně a okamžitě identifikoval čtyři zaznamenáníhodné osoby: dva téměř zaručené kapesní zloděje, jednoho kluka ozbrojeného vystřelovacím nebo odlamovacím nožem a mladého zpoceného byznysmena, který si držel ruku na kapse tak pevně, že kdyby si nedával pozor, mohl by ten sáček s koksem docela dobře roztrhnout. Ulice… Fred Dellray zkrátka ulici miloval. Tihle čtyři lidé však neměli s jeho současnou misí nic společného, a tak je pustil z hlavy a zároveň si pomyslel: No dobrá, tak jsi to zvoral. Prošvihls Rahmana, prošvihls „Spravedlnost pro…“ Naštěstí byly počet obětí a výše škod minimální. McDaniel se choval povýšeně, ale neudělal z tebe obětního beránka, zatím ne. Což by někdo jiný bez mrknutí oka udělal. Dellray stále mohl najít stopu vedoucí k pachateli a zastavit ho dříve, než uskuteční další z těch svých strašlivých útoků. Dellray stále mohl své opominutí napravit. Na příští zastávce vystoupil a pěšky zamířil na východ. Nakonec došel do čtvrti tvořené hispánskými krámky, činžáky, starými a tmavými společenskými kluby, žlukle páchnoucími jídelnami a stanovišti rádiotaxíků, jejichž kapoty zdobily nápisy ve španělštině, arabštině nebo farsijštině. Nebyli tu žádní rychle se pohybující byznysmeni jako ve West Village; lidé se tu vlastně nepohybovali vůbec, ale vesměs jen seděli – většinou muži – na rozviklaných židličkách nebo prazích. Ti mladí byli štíhlí, ti staří obtloustlí, ale všichni ho sledovali obezřetnýma očima. 100
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS202334