— Jistě, paní doktorko, to je pochopitelné, tak by jednal každý. Potom ji vyzvali, aby malou chvíli počkala venku. Pavel tam dokonce ani nebyl, poněvadž když Heda zašla do kanceláře, vypravil se na schodiště kouřit. Když se vracel, vycházela už Hedvika z místnosti komise podruhé a tvářila se velice zvláštně. Překvapení se mísilo s údivem, příjemné s nepříjemným. — Co se děje! Snad tě s tím nevyhodili? V Pavlovi se vzedmul prudký vztek, ale žena mlčky zakroutila hlavou a nevěřícně zašeptala: — Dali mi plný invalidní důchod. A hned. Nejprve ho napadlo, co je to za pošetilost, ale pak i jeho zachvátila studená úzkost. To znamená, že profesor musel napsat něco tak závažného, že komise s Hedvikou nic zvlášť neprojednávala a okamžitě jí dala plný invalidní důchod, což určitě nebývá zvykem. Vzchopil se. — Heduško, ale to je přece dobře. Budeš doma a dostaneš alespoň pár korun. Vždyť ten částečný důchod, to by bylo, já nevím, čtyři pět stovek, takhle to bude přece jenom o něco víc. V rychlosti ho nenapadlo nic lepšího než mluvit o finančních výhodách. Cítil sám, že to není ono. — Víš, já si myslím, musím si to ověřit, ale mám takový pocit, že doktor Vajter přece jenom zapracoval. Proto se tě na nic neptali a koukali to rychle skončit. Určitě... Paní Norovská se pro jednou přidala na Pavlovu stranu a taky dceru utěšovala, že je to v podstatě báječné řešení, bude doma s Davídkem a přitom i něco korun dostane. Nehledě na to, že i invalidní důchod se po dvou letech přezkoumává. Vždyť není nikde řečeno, že bude v plném invalidním důchodu i potom. A pak, vždycky si může vzít i nějaký úvazek v poradně... Hedviku však ani manžel, ani matka nemohli svými jistě dobře míněnými řečmi utěšit. Jako by se teprve teď všechno sesypalo. Zatím byla její nemoc zavřená mezi čtyřmi stěnami domova, pojmenovaná, ale veřejně neoznačená.
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS202197
Všechno se dalo převrátit během několika dnů, alespoň tomu stále věřila, ovšem teď, teď už je to něco jiného. Zasedání komise, v níž nepochybně byli nezaujatí lidé, jí připadalo jako tribunál, který vynáší rozsudky zatracení. Má plný invalidní důchod a to je označení, které se nedá nijak opentlit. Je vyřazená z koloběhu normálních lidí. V poradně na Palmovce už brzy sundají modrou tabulku se zlatavě vyvedeným jménem: JUDr. Hedvika Rajterová, která tam dosud stále byla, připomínala ji a čekala na ni. Ach, vždyť si bude muset i vyklidit stůl. Kdoví kdo ho podědí, nějaký mladý nadšenec, koncipient s čerstvými ideály... Hedvika se zavřela v koupelně a pomalu plakala těžkými slzami ostrého, všude pronikajícího zoufalství. Už žádní klienti, zprvu nedůvěřiví, pak odhalující svá nitra, jejich víra v její práci, pocit, že dělám cosi smysluplného, pro někoho viditelného, konkrétního. Už si nebude připravovat spisy, hledat souvislosti a nacházet důvod pro i proti, už nepůjde ani na Ovocňák, ani do Spálenky, ani do Přístavní, k žádnému soudu v Praze a vůbec nikde. Pro Hedviku nebylo zaměstnání jen nutným prostředkem k obživě. Nacházela v něm mnohem víc. Uplatnění jinak neprojevených schopností, vcítění do osudů druhých, a když byla v minulosti sama se Štěpánem, poskytovala jí advokátní praxe i běžné kontakty s lidmi, protože jinak nikam moc nechodila. Pustila kohoutek u vany, aby odtékající voda přehlušila její vzlyky, a kalným pohledem, očima zamlženýma slzami, se snažila dohlédnout do budoucích dnů...
Pavel si všechno vzal na starost.
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS202197
Vyřídil potřebné záležitosti na Ústředí advokacie, omezoval se přitom na kusé informace, ale znovu a znovu se přesvědčoval, jak neštěstí jiných vzbuzuje enormní zájem těch nepostižených. Padají kladiva, ale nás to zatím vynechává, my se máme. V poradně na Palmovce to bylo poněkud složitější. Heda tam měla své dlouholeté kolegy, většinu z nich i Pavel znal, a pak tam pracoval i jeho přítel a bývalý kolega z právnické fakulty Joska Libeň, který mu ve spletitých sporech s Reprosem prokázal neocenitelné služby. Tam mohl těžko jen tak něco zamumlat o krevní anémii způsobené porodem a o dobrých vyhlídkách do budoucna, jak se to snažil předvádět dole ve městě na Ústředí. Především proto, že jak Libeň, tak zejména i Hedina nejbližší kolegyně Eva Čornová už leccos věděli od Pavla i od Hedy. Malinko se mu dokonce ulevilo, když těmhle dvěma mohl povědět téměř pravdu. Je to špatný, Heda má osteomyelofibrózu, to je něco jako leukémie. Nebezpečná věc, ale dá se s tím žít. Teď je hlavně nešťastná z toho důchodu. Cítí se úplně vyřazená. Nelitovali ho, jen chápavě mlčeli a pak Evu Čornovou něco zajímavého napadlo. — Poslyš, Pavle, co kdybychom jí sehnali nějakou práci domů. Nic nahonem, žádná rychlovka, něco, na co by bylo dost času a co by Hedu zároveň bavilo. — To by šlo. Ale co by to mohlo být? — Střílím zatím od boku, ale Hedvika měla vždycky smysl pro srovnávání různých případů a uměla vytáhnout to podstatné. Franta dělá nějaký státní výzkum a právě tuhle povídal, že by k tomu potřeboval i nějaké rešerše o rozvodovosti, z konkrétních případů. Myslím, že bych ho zmáčkla, aby Hedě
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS202197