NEZNÁMÁ VÁŠEŇ -3Skoro přesně po měsíci jsme se viděli. Dneska je 11. března, Anděly. To je správné jméno. Andělská hudba. Za chvíli bude půlnoc a já to chci jen krátce zapsat, dokud si přesně pamatuju, jak to bylo. Robert volal v pondělí, že ve středu má něco dopoledne v Pardubicích, a jestli bych si tedy na odpoledne a večer udělala čas. Prý pojede autem a můžeme jet na výlet, ať si něco vymyslím. Ve středu bylo krásně už od rána. Skoro jako na jaře. Přijel pro mě ke koleji a hned mě překvapil. Sotva jsem si k němu přisedla do auta, zatvářil se slavnostně. — Minule jsem úplně zapomněl na tvůj svátek, Veroniko. Načež sáhl na zadní sedadlo a podal mi pět karafiátů a k tomu pěknou, štíhlou keramickou vázičku. — Takže zpětně, ale o to víc gratuluju. Podal mi kytku a vázu a já se určitě pořádně začervenala. Chvilinku jsme na sebe koukali a pak se ke mně nahnul a plaše, ale pevně, silně mě políbil. Nejraději bych se s ním líbala dál, ale Robert se rychle odtáhl a nastartoval. Má pohodlné auto, jezdí rychle a při jízdě často nadával na semafory i na jiné řidiče, to než jsme vyjeli z Hradce. — Kam jedeme? zeptala jsem se, když už jsme vyjížděli směrem na Jaroměř. Rozesmál se. — Právě jsem se chtěl zeptat já tebe, kam jedeme? Já zatím jedu na druhou stranu od Prahy. Taky jsem se smála. — Jeď tedy stále dál a někam dojedeme. Třeba do Kuksu, to je tímhle směrem. — Fajn. Třeba do Kuksu. Seděla jsem vedle něho a celou dobu jsem mluvila. Byla to má obrana. Nejraději bych položila svou dlaň na stehno jeho pravé nohy, která se zvedala a klesala podle toho, jak přidával plyn a brzdil. Říkám mu, kdy jezdím do Prahy. Když potřebuju vyměnit oblečení nebo abych se jen ukázala. Robert mi odpovídá: — My zase o víkendech většinou jezdíme ven. Ale v týdnu je to lepší. O tom mluvíme, a o tom, co mi vadí, co mám ráda.
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS201660