jmenovat knězem, kohokoliv se mu zlíbí, stejně jako to platí u ostatních úředníků. Pokud catej Selkethotep Šepseskafovi vysvětlí, že bude lépe, jmenuje-li Sachmetiným prvním knězem někoho, koho mu ona doporučí, slaboch bez vlastního názoru,“ teď se Sechemchet významně podíval na Maimose, „to udělá.“ „Sachmetě, ochránkyni Velkého boha, by měl sloužit někdo, kdo Velkého boha zavraždil?!“ odmítal zjevný fakt pochopit Maimose. Bylo to... Bylo to špatně. Bylo to zvrácené. „To je isfet?“ zeptala se Bára. Sechemchet se laskavě rozesmál. „Ano, Duše Réova, to je isfet. A my musíme Velkému bohu pomoci udržet maat.“ „Ale jak?“ „Nejdřív musíme zjistit, koho Selkethotep pověřila vraždou Velkého boha,“ řekl Sechemchet. Čišela z něj věkovitá moudrost a Bára měla pocit, že pokud Sechemchet něco vymyslí, určitě to klapne. „Víme, že se něco děje na stavbě Menkauréova Domu věčnosti. Je tedy nutné se tam porozhlédnout. Pokud možno nenápadně.“ „Proplížíme se tam v přestrojení,“ navrhla horlivě Bára a všichni tři, Maimose, Neferib i Sechemchet, se na ni podívali jako na hodně exotický hmyz. „To není špatný nápad,“ řekl Sechemchet, ale vějířky vrásek u očí prozrazovaly jisté pobavení. „Nemůžu ovšem přijít na to, za co bychom přestrojili tebe, Duše Réova, s tvou bělostnou pletí a zelenýma očima, aby si tě nikdo nevšiml.“ „Hnědozelenýma,“ opravila ho zahanbeně Bára, jako by to byl podstatný rozdíl. Sechemchet měl samozřejmě pravdu. Leda by se přestrojila třeba za pytel brambor. Pokud tady mají brambory... „Ne, pošlu vás tam úplně zjevně a veřejně,“ stále se usmíval Sechemchet. „Menkauré se už zase chystá podívat na stavbu, nechat si předložit účty a podobně, což bude pro Senbiho zvláště teď, když se provalily Selkethotepiny podvody, náročné. Určitě se snaží všechno dát do nejlepšího pořádku a k tomu bude bezpochyby potřebovat dobrého písaře, jako je Neferib. Jeho úřadovnu teď bude muset stále někdo střežit, aby se tam nedostal nějaký Selkethotepin člověk a s účty něco 98 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS201413
neprovedl, a těžko si představit ostražitějšího strážce, než je Maimose. Nu a Duše Réova ze vzdálených severních zemí ovládá umění, kterému se v Takemet dosud nikdo nenaučil, lépe řečeno, nikdo v něm není tak rychlý jako ona.“ Bára užasla. Co by to mohlo být? No, asi tady nikdo neumí s počítačem, ale to bude tím, že tu počítače nemají... „Kolik je osm krát devět?“ vybafl na ni znenadání Sechemchet. „Sedmdesát dva,“ odpověděla zmatená Bára. „A co takhle šest krát dvanáct?“ „Taky sedmdesát dva.“ „A dvě stě třicet sedm a šest set padesát tři?“ „Osm set devadesát,“ řekla za malou chviličku Bára. „Třicet sedm krát třináct?“ „To bych si potřebovala napsat!“ zaprotestovala Bára. Co to má znamenat? Zkoušení z matiky nebo co? Sechemchet jí přistrčil kus starého papyru, rákosové pisátko a hliněnou misku s něčím jako inkoust na psaní. Očividně to tam na ni měl přichystané. Bára si namočila pisátko a začala psát. Moc dobře jí to nešlo a hned si taky umazala prsty, ale nakonec mohla nahlásit výsledek: „Čtyři sta osmdesát jedna.“ „Co to je?“ ukázal Neferib, který ji s nelíčeným zájmem při počítání sledoval, na číslice. „Čísla,“ řekla Bára. „Vůbec se v tom nevyznám!“ „To nevadí,“ uklidnil ho Sechemchet. „Tam, odkud ta dívka pochází, používají jiné znaky.“ „Já vím,“ rozesmál se při té vzpomínce Neferib. „Mají jich dvacet sedm!“ „To je sice žalostně málo,“ uznal Sechemchet, „ale zdá se, že jejich zapisování čísel umožňuje velmi rychlé počítání. I zkušený počtář by došel k výsledku za mnohem delší dobu než ona. Tohle umění se teď bude Senbimu náramně hodit. Přijme vás všechny tři s otevřenou náručí. Pamatujte si, že musíte mít oči i uši otevřené a všímat si všeho podezřelého. Závisí na tom Menkauréův život. Dnes večer přijde Tepemkau. Jistě mu velmi odlehne, když zjistí, že Sachmet povolala pomoc ze severu. Než dorazí, odpočiňte si po cestě. Nechám vám přinést nějaké jídlo.“ 99 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS201413
„Díky, Sechemchete,“ zvedl se Maimose, když Sechemchet povstal. „Kéž vám Sachmet projeví přízeň,“ rozloučil se s nimi Sechemchet. Dveře za sebou nechal otevřené, takže do místnosti proudil dostatek světla a kahánek mohli sfouknout. „A teď už o tom nepadne ani slovo,“ upozornil je Maimose, protože kdo ví, kdo by je mohl zaslechnout, i kdyby si jenom šeptali.
Do večera bylo daleko, a tak Neferib doběhl pro písek a čekání na Tepemkaua si krátili jídlem a hraním Člověče, nezlob se, tentokrát ve třech. Bára a Neferib se občas proti Maimosovi spolčili, a zatímco svoje kamínky si navzájem hájili, snažili se co nejvíc vyhazovat ty jeho. Maimose se jejich snažení srdečně smál, takže je to vždycky brzy přestalo bavit, protože větší legrace je vyhazovat figurky – nebo v tomto případě kamínky – někomu, kdo se u toho vzteká. Bára měla celou dobu pocit, že jí něco nesedí. Něco bylo jinak, než mělo být. Konečně na to kápla. „Jak Sechemchet věděl, že umím dobře počítat?“ zeptala se. „Asi mu to napsal Chenti,“ usoudil Maimose. „Jak to teda věděl Chenti?“ nespokojila se s vysvětlením Bára. Chvilku bylo ticho. „Nejspíš mu to prozradila Bastet,“ řekl Neferib, jako by se to rozumělo samo sebou. „Házej.“ Bára hodila a padla jí šestka, takže mohla konečně nasadit a začít pronásledovat Maimosův kamínek. Pak se jí začalo chtít čůrat, ale bála se bloudit po chrámovém okrsku sama, a tak šel Neferib s ní a hledali záchod spolu. Cestou mezi budovami zahlédli několik koček, buď se slunily, nebo naopak odpočívaly ve stínu a na procházející dvojici se dívaly se stejným blahosklonným výrazem jako jejich kolegyně v Bastetině chrámu. Sice tu nebyly předmětem uctívání, ale i tady bylo samozřejmostí, že i první kněz odpočívající micku obejde, místo aby ji odkopl z cesty. Když se začalo stmívat, zaslechli z chrámu hlasy a zpěv a Neferib Báře vysvětlil, že to přinášejí kněží Sachmetě večeři a jdou jí popřát dobrou
100 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS201413