„To s tebou naprosto souhlasím,“ zamumlala Gerdinová, zcela soustředěná na to, aby nejjemnější motorikou přesunula kurzor ukazatele koordinátů na západ, k pozici, kterou udávaly souřadnice N59°14’56’’E17°54’26’’. Nakonec se počitadlo přesunulo tak, že všechna čísla souhlasila. Nyní se nacházeli v Huddinge, nějaký kilometr od Erlandssonovy rodinné vily. Ale uprostřed lesa. Co by kamenem dohodil od parkoviště přívěsů bezdomovců.
102
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS201361
Středa dopoledne TÉMĚŘ ČT YŘIADVACET HODIN poté, co se Oddu Anderssonovi
podařilo najít sociální pracovnici, která znala dívku z dokumentu televizní stanice TV4, se mu ozvala. Z důvodu utajení mu nechtěla při prvním rozhovoru vyzradit Rebecčino příjmení, což mu ztížilo další pátrání. „Podařilo se mi spojit se s Rebecčinou matkou,“ pověděla mu teď do telefonu. „A je ochotná se s vámi setkat. Jsou ale mimo domov a vrátí se až večer. Takže pokud ještě budete mít zájem, můžete jí zítra zavolat a navštívit ji.“ „Mám zájem ji navštívit,“ potvrdil Andersson. „Samozřejmě pokud mi řeknete, kde bydlí.“ „Matka mi dala svolení, abych vám dala adresu. Bydlí v Bronsgjutarvägen 77 v Norsborgu. A můžete přijít zítra dopoledne po desáté. Jmenuje se Jeanette Magnussonová.“ „Znamená to, že dívka se jmenuje Rebecka Magnussonová?“ chtěl vědět Andersson. „Ano, to souhlasí.“ „Tak vám tedy mnohokrát děkuji. Je od vás moc hezké, že jste mi pomohla.“ „Rádo se stalo. Dělám to kvůli Rebecce,“ odpověděla žena z úřadu sociálních věcí a rozhovor skončil. Andersson chvíli přemýšlel, co ta slova na závěr mohla znamenat. Bohužel asi to, že se patnáctiletá dívka ještě nesrovnala. Nebo že ano, a teď už opět uprchla. Což je samozřejmě
103
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS201361
vysvětlením, že matka i sociální pracovnice byly připravené pustit do té záležitosti policii. Zadal adresu na vyhledávač map Eniro, zvolil hybridní variantu, což vlastně byl letecký snímek, ale se jmény ulic jako na běžných mapách. Ke svému úžasu zjistil, že rodina Magnussonových žije v příjemné čtvrti řadových domků hned u lesa a zcela blízko Mälarenu. Co čekal? Pravděpodobně něco ze socialistického programu výstavby, věžák v betonové džungli. Protože dívka musí pocházet z méně fungující rodiny, ne? V myšlenkách ho vyrušilo lehké zaklepání na dveře. Byl to otec a dcera Siemovi, kteří se neochotně dostavili do policejní budovy, aby odpověděli na nějaké otázky. Sandén odmítl schůzky se účastnit; byl příliš zaměstnán dešifrovací prací. Andersson přejel se židlí ke druhému konci psacího stolu, takže stála vedle židle pro návštěvníky. Pak je vyzval, aby se posadili, zkřížil ruce na prsou a opřel se o stůl. Neškodilo by mít ještě jednu židli pro návštěvníky navíc, ale právě v tomto případě se mu hodila malá mentální převaha, kterou mu perspektiva shora poskytovala. Dívka nevypadala příliš zarmouceně, spíš ji zajímalo, že má možnost ještě jednou potkat hvězdu Idola. Že by se její otec cestě do města raději vyhnul, dal Anderssonovi po telefonu jasně najevo. A ten zahájil otázkou směrovanou právě jemu. „Šel jste někdy se Svenem-Gunnarem Erlandssonem do kempingu přívěsů v Huddinge?“ „Kempingu přívěsů? Proč bych jako měl?“ odpověděl Siem s nelíčeným úžasem. „Žijí tam bezdomovci. Přece jim pomáhal.“ „Myslíte tam, co se natáčela ta televizní reportáž? Už vím. Ne, tam jsem nikdy nebyl.“ Josefin Siemová seděla a usmívala se. Šťastně nevědoucí, co se bude dít. Byla skutečně nezvykle hezká. Měla na sobě krátkou sukni a sportovní tílko, které odhalovalo vytrénované tělo. Husté vlasy si tentokrát rozpustila a krásně jí spadaly na nahá ramena. Byly však tmavé způsobem, že Andersson nevěřil, že by kdysi mohly být blond. „Nebyla jsi jako dítě náhodou světlovlasá?“ přece jen se zeptal. 104
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS201361