Nejstarší písemný záznam o paroží pochází přibližně z roku 1630 v souvislosti s událostí, která byla tehdy známa pod názvem Tanec na dřevěném koni v Abbots Bromley. O samotném tanci již existuje zmínka z roku 1532, ale nemáme jistotu, zdali parohy byly jeho součástí. A to by mohl být přesně ten důvod, proč je tanečníci z Abbots Bromley mohli začlenit do svých rituálů: protože je vlastnili a ostatní vesnice v Midlands nikoliv. Účel představení je přesně popsán ve zprávě ze 17. století: shromáždit finanční příspěvky na opravu kostela a k zajištění koláčů a piva pro chudé. Naštěstí tyto drobnosti pro folkloristy, kteří se jako první začali šťourat v historii podobných venkovských tradic, málo znamenají. Pro ně, stejně jako dříve pro Branstona, byly pestře vzorované kalhoty tanečníků a parohy pozůstatky dlouhé šamanské zimy v Evropě. Je těžké zbavit se takové fascinující myšlenky. Eric Maple psal v roce 1977, tedy dvacet let po Branstonovi, o Parožím tanci jako o „další památce na dávné časy“. [ [33] ] Maple chápe představení jako rituál plodnosti a za prvořadý cíl Jeleních mužů považuje požehnání polím. Kdokoli tedy před mnoha staletími přitáhl těch šest párů parohů do městečka, byl by dnes oslavován jako hrdina, protože zatímco stovky jiných tanců s dřevěnými koníky zemřely na úbytě, Parožímu tanci se daří stále lépe. A i když po tom pravděpodobně netoužili, zdá se, že dobří rodáci z Abbots Bromley získali od Vánočních lidí trvalý dar.
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS201356
Kapitola 8 Vánoční bestiář Bestiář je kniha o zvířatech. Není to soubor pečlivých popisů, ale vzlet středověké fantazie, ze které si měl čtenář vzít křesťanské ponaučení o tělesné stavbě a vzhledu všech druhů tvorů, od lvů přes kohouty až k mořským pannám. V této kapitole nenajdete moralizování, ale spousty fantazie. Není to má fantazie, ale patří našim předkům, kteří se na rozdíl od církevních autorů bestiářů zavřených ve svých skriptoriích s dotyčnými zvířaty osobně a zblízka setkali: s koněm, kozou, vepřem nebo divočákem, kočkou, vlkem i psem. Čtyři z těchto tvorů – předpokládám, že byste je nazvali příšerami – mají před svým pojmenováním přídavné jméno vánoční. V případě Vánočního kozla a Vánoční kočky se jedná o přímé překlady z různých skandinávských jazyků. „Vánoční kůň“ a „Vánoční kanec“ používám jako obecné pojmy zahrnující širokou kolekci kostýmů, podob a jevů. Z těchto čtyř zvířat je určitě nejsložitější Vánoční kanec, neboť v něm nacházíme ozvěny různých tradic, ať již se jedná o neviditelné zlaté prasátko nebo o bochník chleba (či marcipánu) ve tvaru kance anebo o neposedného dětského ducha. Člověk by si hned nespojil přelud psa nebo vlkodlaka s Vánoci, ale každý z nich zde měl své místo, protože v dobách, kdy ještě ulice nebyly zaplavené světly, si lidé nemohli být úplně jistí, co že se to v temnotě pohybuje. Středověké bestiáře bývaly často překrásně ilustrované. Možná že byste si při četbě rádi představili Černého psa, jak honí zrzavou Vánoční kočku kolem zdobného počátečního velkého písmena, anebo jak na okrajích knihy Lair Bhan stříhá trávu. Snad byste raději drželi knihu daleko od očí, když se setkáte s psími duchy, a nebuďte překvapeni, jestliže zježený hřbet zářící svině jménem Gloso propálí v papíře pár děr. Vánoční kůň Ukázka elektronické knihy, UID: KOS201356
Kdyby se Jeníček a Mařenka z opery Perníková chaloupka skladatele Engelberta Humperdincka z 19. století odvážili do lesa v okolí Ilsensteinu o Vánocích namísto uprostřed léta, mohli narazit na Habersacka. Co se týče vzhledu vánočních koní, je Habersack jedním z nejjednodušších na výrobu. Vše, co potřebujete, jsou koště, vidlicová větev ke zvednutí ocasu a bílé prostěradlo, pod kterým se schováte. Jelikož výsledkem je spíše rohaté zvíře než kůň, mohl být Habersack původně koza podobná skandinávskému Vánočnímu kozlu. V Yorkshiru se žádné Vánoce neobešly bez berana, který nesl jméno Old Derby Tup, zatímco nedaleko se po vřesovištích procházeli lidé v dřevěných maskách, na nichž byly připevněny jak vousy, tak i parohy. Ale nejběžnějším vánočním převlekem je kůň. Hobi znamená ve starofrancouzštině statný koník. Skládá se z dřevěné vyřezávané koňské hlavy nasazené na dřevěný rám, přes který je přehozená látka nebo čabraka. Určitě je menší než průměrný živý kůň. „Jezdec“ stojí uvnitř rámu, takže to vypadá, jako by seděl na koni. Na tomto dřevěném koni není vůbec nic strašidelného nebo vánočního. Alžbětinci z něj udělali součást svých vánočních radovánek prostě proto, že vypadal velmi legračně, ale také protože byl součástí různých slavností v průběhu celého roku. Jelikož po něm byla taková poptávka a jízda na něm vyžadovala speciální dovednosti – zatáčení, skákání, kopání –, mohl se některý z mladíků živit jako profesionální jezdec na dřevěném koni. Ale dřevěný kůň je pouze jedním z prvků lidové slavnosti anebo, jako v alžbětinské době, rozmařilých veřejných přehlídek. Dnes je většina dřevěných koní k vidění v květnu a v září. Existuje jednodušší podoba koně, který na Vánoce vyjíždí mezi lidi. Na různých místech má různá jména, ale všechny tyto místní variace mají něco společného. Především se každý skládá z nějakého zpodobnění koňské hlavy nasazené na násadu od koštěte nebo jinou dlouhou tyč. Vikinga bude připomínat kůl opovržení, což je koňská hlava a kůže navlečená na tyč, která znamenala jak veřejnou urážku, tak i způsob kletby. Kůň byl od počátku domestikace důležitým a často nepostradatelným zvířetem. Kdekoli a kdykoli se vyskytovali koně, byli Ukázka elektronické knihy, UID: KOS201356