o Mie, že je ručníkářka. Bylo to totéž, ale Danny jednotlivé dílky skládačky nedokázal poskládat dohromady, prostě do sebe nezapadaly. Neuměl to vysvětlit. Na Martinovy dveře kdosi zaklepal a ozvalo se: „Kde jste?“ „Tady venku.“ Emma, Martinova sestra, překročila okenní rám a málem spadla na Dannyho, ale pak se zachytila o zábradlí balkonu. Ve stísněném prostoru se museli jeden druhého dotýkat svými těly. Danny a Martin se o sebe opírali rameny. Danny ustoupil od zábradlí v obavě, aby se nedostal příliš blízko k Emmě. Byl si jistý, že páchne chlorem. Pomyslel si, že Emma je ta nejúchvatnější bytost, jakou kdy viděl. Blond vlasy měla ostříhané nakrátko, takže to vypadalo, že má obrovské, oslnivě modré oči. Měla na sobě velkou pánskou košili, ale horní dva knoflíky si nechala rozepnuté. Krk měla světlý, dokonalý; snažil se nedívat na místo, kde se jí pod druhým knoflíkem začínala vzdouvat ňadra. Emma byla o dva roky starší, právě začala studovat na univerzitě. Byla to nejen nejkrásnější dívka, jakou Danny kdy viděl, ale také nejchytřejší. Když byl u Taylorových na návštěvě poprvé, Martin mu ukázal její pokoj a on ani nemohl uvěřit, kolik vlastní knih — celou jednu stěnu pokrývaly knihy, válely se po zemi, jedna otevřená ležela na posteli, hromady knih se jí vršily na psacím stole i na toaletním stolku. Připadal si tam, v jejím pokoji, jako v knihovně: všude, kam se podíval, byly knihy. „Emma pořád čte,“ osvětlil mu Martin, ale z jeho úst to vyznělo jako něco, za co by se měla spíš stydět, jako něco špatného. Demet by se Emmin pokoj moc líbil, stejně jako Lukovi. Emma a Luke a Demet by se měli seznámit, jenže tyhle dílky skládačky k sobě zkrátka nepasují. Emma se na něho usmála: „Jsem fakt ráda, že jedeš s náma, Danny.“ „Já taky,“ vyhrkl Danny, ale ozvalo se jen nerozluštitelné zachrčení. Jako by se mu něco vzpříčilo v krku. Martin se ušklíbl. „Líbíš se jí, Dane.“
barakuda
98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS201355
Emma obrátila oči v sloup a nenuceně mu skočila do řeči: „Marty, ty jsi jak malý děcko. Nechápu, Danny, proč se s ním vůbec bavíš.“ Vzdychla a pohlédla na panorama sedlových střech a vysázených evropských stromů. „Panebože, musím z Tooraku vypadnout. Život tady je jako nekonečný pokračování života na soukromým gymplu.“ Martin se na ni zamračil: „Co je na Tooraku špatnýho?“ S úsměvem se obrátila k Dannymu: „Řekni mu sám, co je špatnýho na Tooraku.“ Danny nevěděl, co by měl říct, co se od něho čeká. Byl to chyták, test, prosba, vtip? Toorak je nejdražší melbournské předměstí: tohle po něm chce, aby řekl? Jenže to vědí všichni. Čím zmatenější v její přítomnosti byl, tím víc ho okouzlovala. Přemítal, jaká by byla její kůže na omak, jaké by to bylo dotýkat se jejích prsou. Pomyslel si, že je astronaut a ona je jiná planeta. Napadlo ho: nejsem jako malé dítě? Toorak je taky jiná planeta. Neodpověděl a Emma se k němu otočila zády. Nepodařilo se mu přijít na to proč, ale z toho, jak pohrdavě se otočila, vyvodil, že ji zklamal. „Máte sbaleno? Máma chce za chvilku vyrazit.“ „Jo, máme.“ Máme. Byl rád, že ho Martin bez okolků, instinktivně přijal. Martin a Danny — ti dva teď byli téměř pořád spolu. Ve škole, v bazénu, všude to bylo pořád Kelly a Taylor. Všichni kluci to věděli, čekali to. Měli namířeno na pláž do dalšího domu Taylorových na oslavu pětasedmdesátých narozenin Emminy a Martinovy babičky. Martin mohl pozvat Wilca nebo Frasera — jejich rodiny se znaly snad odjakživa —, ale pozvaný byl Danny. Wilco nic nenamítal, Fraser se o tom ani slovem nezmínil. Martin a Danny patřili k sobě, tak to bylo. Emma z kapsy džín vytáhla krabičku cigaret. Právě si hodlala jednu strčit do pusy, když Martin zavrtěl hlavou. „Tady nahoře kouřit nemůžeš, kouř by mi šel do pokoje.“
nádech
99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS201355
„Zavřu okno.“ „Nechci, abys mi tu hnusnou rakovinu foukala do ksichtu.“ Emma si olízla prst a namířila ho do vzduchu. „Fouká ze severu,“ oznámila a jemně strčila do Dannyho, aby mohla přejít na druhý konec balkonu. „Budu si dávat bacha, abych vám nefoukala do obličeje.“ Zapálila si a Martin zabouchl okno. „Jsi kráva.“ Emma mu vyfoukla kouř do tváře. Má dokonalou pleť, pomyslel si Danny, oba mají pleť jako mléčnou hladinu. Martinova pleť by byla drsná a Emmina pleť by byla hebká. V tom by byl jediný rozdíl. Seděli s Martinem na zadním sedadle, vtipkovali, povídali si o škole a mluvili o plavání. Většinou mluvili o plavání. V říjnu se v Brisbane bude konat mistrovství Austrálie a Danny byl přesvědčený, že on i Taylor tam budou. Chtěl se dostat na Panpacifické hry, chtěl se tam prosadit, ale trenér mu řekl, že letošek není jeho rok, že ještě nepřišel jeho čas. Ale on se chtěl prosadit před celým světem, nejen před Austrálií. Musel se postavit celému světu teď hned, musel závodit s celým světem, pokud by měl mít šanci, aby se napřesrok dostal do Kuala Lumpuru a za další dva roky potom do Sydney. „Buď trpělivý,“ radil mu trenér. „Ještě nejsi připravený.“ Jak Danny tuhle větu nesnášel, úplně ji nenáviděl. Danny si nemyslel, že tady jde o trpělivost, myslel si, že nejdůležitější věc je závodění, že jde jenom o to, co se děje v bazénu, o jeho schopnost ovládnout vodu a vlastní dech, o to, co se odehrává v jeho těle a nikoli v hlavě, že všem může dokázat, že je připravený, že je může všechny porazit. „Buď trpělivý,“ opakoval trenér. „Teď není tvůj čas.“ Dokáže mu, že se mýlí. Věděl, že připravený je. Nejdřív mistrovství Austrálie, potom Panpacifické hry, potom Hry Commonwealthu a nakonec olympiáda v Sydney. Byl si tím jistý, měl to všechno naplánované. Bude tam.
barakuda
100
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS201355