Život v Ludu magnu byl mnohem drsnější než v Gemellových službách. Hodil lůžkoviny zpátky na tvrdé plaňky postele. „Počkej, až přijde zima,“ ušklíbl se Lentulus. „Teprve pak zjistíš, jak je ten kout děsnej.“ Romulus neměl rád statného mladého Góta, který neustále hledal způsob, jak ho naštvat. Rozzuřilo ho to a zaujal bojový postoj. „Mohl bych si okamžitě vzít tvou postel.“ Gaius vykulil ostražitě oči. „Jak to uděláš?“ zasmál se Lentulus. „Píchneš mě tou svou náhražkou meče?“ Retiarius se ušklíbl. Lentulus si zase lehl na matraci a čistil si zkažené zuby třískou. Romulus vytáhl nůž. „Dám ti lekci,“ řekl pomalu. Gót ztuhl a sáhl po čemsi na zemi. Železo zaškrábalo na kameni, jak vytáhl gladius, který měl schovaný pod postelí. Romula zaplavil adrenalin a strach. Lepší je utkat se na dvoře než na tak stísněném místě. A kde by měl víc než jenom nůž nebo dřevěný meč. Jeho opravdový byl zamčený se všemi ostatními ve zbrojnici. Třicet kroků a celý život je pryč. Možná byla chyba, že odmlouval. Lentulus vstal a vytáhl si meč na klín. „Klid, Lentule,“ řekl známý hlas. „Všichni toho máme dost a jsme hladoví.“ Romulus pohlédl vděčně na Sexta. Malý Španěl byl jeden z nejobávanějších gladiátorů v Ludu magnu. Svou sekyrou naháněl všem hrůzu a jeho specialitou bylo dobíjet slabé a raněné v aréně. Lentulus nebyl tak sebevědomý, aby Sextovi odporoval, a tak radši zmlkl. Ale byla to jenom otázka času, než se věci se zlomyslným Gótem vyhrotí. A scissor nebude pokaždé nablízku, aby situaci zklidnil. Dřív či později bude muset s Lentulem bojovat. Romulus cítil strach i vzrušení. Vzhledem k tomu, že byl o pět šest let mladší, byl mnohem menší než secutor, který přežil půltucet soubojů bez úhony, což byl úctyhodný výkon pro každého gladiátora. Ozval se hlasitý gong svolávající k večeři. Sextus s úsměvem vstal. „Je čas na jídlo.“ Lentulus naznačil bodnutí, což Romulovi neuniklo. Hleděli si upřeně do očí a ani jeden nechtěl sklopit zrak. 102
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS201353
„Je čas na jídlo,“ zopakoval scissor. Romulus si vzal misku a vyšel ven. Dbal na to, aby mezi ním a Lentulem byl Sextus. Příště bude opatrnější. Kručelo mu v břiše, a tak si tuhle záležitost vyhnal z hlavy.
*
*
*
„Masíruj dál!“ Unctor nakapal Galovi na velká záda ještě trochu aromatického oleje a zkušeně mu hnětl svaly. Brennus ležel nahý na holém dřevěném stole a vychutnával si masáž. Memor se staral o své nejlepší gladiátory a dopřával jim přepych, o jakém se ostatním ani nesnilo. Až unctor skončí, užije si dlouhou koupel ve vaně a potom si dá jídlo, které mu připravila jeho žena Astoria. „Dneska jsi zabil murmilla moc rychle. Ten zatracenej souboj se připravoval měsíce.“ Brennus otevřel oči a zjistil, že přišel Memor. „Připadalo mi, že se to lidem líbilo,“ odpověděl nenuceně. „Jsou nevypočitatelní,“ odsekl lanista. „Kolikrát ti musím říkat, abys bojoval co nejdýl?“ Galův zvyk vyřídit muže co nejrychleji Menora rozčiloval už léta. Ale i přes Brennův neortodoxní modus operandi lidé přicházeli a milovali ho, což zlobilo lanistu ještě víc. Brennus zavrčel, když mu unctor našel zatvrdlinu na rameně. Nechtěl nechat lidi trpět a Memor to věděl. „Poslouchej mě, sakra!“ Gal zavřel oči. „Slyšel jsem.“ Memor zrudl nad tou neúctou. „Pořád jsi můj otrok!“ Rýpl ho do cejchu na levém lýtku. „To si pamatuj!“ Brennus se podíval nahoru. „Příště budu bojovat pomaleji. Stačí?“ Nervózní unctor přestal masírovat. „Řekl jsem, abys přestal?“ Rychle zase pokračoval. „Dávej pozor, ať to dodržíš.“ Memor nechtěl nijak vážně potrestat svého nejlepšího bojovníka. Gal měl příliš velkou cenu. Ale za dlouhé roky vedení gladiátorů byl lanista ostrý jako břitva. „A tvý děvce se nic nestane,“ napadlo ho ještě. Unctor zděšeně vyjekl, když Brennus seskočil ze stolu a odkopl keramickou láhev s olejem, až se roztříštila o zem. Velký muž 103
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS201353
přešel přes střepy, zatnul pěsti a nahý kráčel k Memorovi. Před pěti lety neměl šanci bránit svou manželku. Už se to nikdy nebude opakovat. Lanista rychle ucouvl. „Ty římskej sráči!“ Vmetl mu Brennus zblízka do tváře. „Zkřivíš vlas na Astoriině hlavě a já ti sežeru koule. Potom co ti vyříznu srdce.“ Memor neustoupil. „Ty a tví kamarádi nemůžou Astorii pořád hlídat,“ pokrčil omluvně rameny. „Mohla by mít ošklivou nehodu. Strašně snadno. Splašený koně na silnici. Mohl by ji probodnout zloděj v temný uličce.“ Brennus skřípal vzteky zuby, protože si byl moc dobře vědom toho, že nemůže krásnou Núbijku hlídat nepřetržitě. „Dobrá, pane.“ Málem se těmi slovy udusil. „Příště budu bojovat líp. Pomaleji.“ Memor se usmál. „Kde je měšec od Caesara?“ Brennus ukázal na hromadu šatů u stolu. Lanista rychle usypal víc než polovinu mincí do koženého měšce. „Zůstala ještě spousta – pro otroka.“ Memor zbytek vysypal na zem. Odešel spokojený, že Gala dostal na kolena. Brennus odevzdaně vylezl zpátky na stůl a ukázal unctorovi, ať pokračuje. Než se zamiloval do Astorie, život v Ludu magnu byl jednoduchý. Kromě hrozby mučení a smrti neexistovalo mnoho způsobů, jak ho ovládat. Brennus se nebál ani jednoho a lanista to věděl. Po třiceti ranách, které dostal brzy po příchodu, se Gal Memorovi vysmál do tváře. Od té doby, co Římané zmasakrovali celý jeho kmen, mu bylo jedno, jestli žije nebo ne. Byl úplně vyprahlý. Brac, manželka a jejich dítě byli navždycky pryč. Lidé, kterým přísahal ochranu, zemřeli kvůli jeho selhání. Ultanova proroctví nebyla k ničemu. Neměl důvod žít. Zpočátku se Brennus bezpočtukrát pokusil vyhledat smrt, ale pokaždé se mu vyhnula. Nikdo nedokázal Gala v boji porazit a desítky soupeřů zemřely jeho mečem. Zbohatl díky štědrým odměnám editorů, prominentních mužů jako Julius Caesar, který byl hostitelem her, které se nyní stávaly základem každodenního života v Římě. Ale peníze a životy lidí nebylo to, po čem Brennus toužil. Mohl by z ludu uprchnout a být na útěku. I život vyděděnce by 104
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS201353