„Co bysme měli jako dělat?“ zeptal se matky, která opět kýchla. Vzpomněl si, jak mu v létě navrhla, aby si hrál na ztroskotance na pustém ostrově a jak se pak v potu tváře plahočil s ruční sekačkou, aby si na zahradě před domem nasekal trávu, ze které by si popřípadě mohl vyrobit prosté lůžko. „Já vím co,“ řekla Jill, „budeme dělat, že strašně sněží, takže musíme zůstat zalezlí v roubené chýši, udělat si pořádný oheň a číst si knížku.“ „A jíst bonbony,“ dodal Tibby, kterému se ten nápad zalíbil. „A jíst bonbony,“ souhlasila Jill. „Myslela jsem, že byste mohli odhrabat sníh ze schodů před domem,“ řekla paní Marinerová a zamračila se. „Ovšem,“ řekla Jill, „ale napřed si potřebuji zajít do vesnice.“ „Nu dobrá, udělej to, až se vrátíš, času dost.“ „Jasně, udělám to, až se vrátím.“ Za čtvrt hodiny už byla na vesnické poště. „Můžete mi říct, kdy jede příští vlak do New Yorku?“ „V 10:10,“ řekla žena za okénkem, „když přidáte do kroku, můžete to stihnout.“ „Přidám do kroku,“ slíbila Jill.
(101 )
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS201352