Tessyra (Ukázka, strana 99)

\root>general archive \\neuro-memory-log \\\möbius.kaine \\\\daylog-number>7512 \\\\\loading… . . .

Stojím v přízemí uprostřed velké kruhové místnosti katedrálního typu. Štíhlý, vysoký a prostorný interiér slonovinové barvy dock­Ocké budovy působí v kombinaci s methylovou modří čistě a vznešeně. Nikde žádné spoje, žádná nedokonalost. Jejich budovy z organického polymeru se nestaví, ale pěstují. Každá je předem molekulárně navržena a „chytrý plastik“ si časem doroste do svého zamýšleného tvaru a účelu. Regenerační schopnosti budovy pak zajišťují její dlouhotrvající krásný a pečlivě udržovaný vzhled po mnohé generace, bez jakéhokoliv vnějšího zásahu.

V každém podlaží téhle „knihovny“ jsou obrovské regály ukrývající genetické vzorky, databáze a záznamy o všech možných organismech. V podstatě stojím v samoobnovitelné, samočinné geno-bance. Už jen vnější monumentálnost dává tušit, že její záznamy musejí čítat neskutečné množství organismů.

DockO geno-banka má ještě jednu zajímavost. Když se doví z centrálních záznamů, že určitý organismus může být v ohrožení, začne, pokud je v jejích archívech dostatečné množství potřebných informací, automaticky pracovat na obnově a šlechtění onoho ohroženého druhu. Jejich kód je obnoven, a pokud je potřeba, potřebné matrice či vzorky jsou nabídnuty k dodání do postižené oblasti, kde je ona hrozba aktuální. λ mě vede do 42. patra, kde se procházíme čistou chodbou plnou precizně fungujících databuněk, kryostází a kapslí, ve kterých se právě pěstují nové větve mně neznámých živočichů. „Mám to tady moc ráda. To ticho. A přitom ta neuvěřitelná bouře nového života, který vede svou válku k plnohodnotnému vývinu.“ Procházíme se už pěknou chvilku, dojdeme k ukazateli „LÍHNĚ“, odbočíme chodbou, jež se ničím neliší od zbytku budovy, kudy jsme zatím prošli. Docházíme do další kruhové místnosti, která má kompletně prosklený strop. Modrá venkovní záře nejbližší hvězdy CI52015 dodávala potřebnou energii a jednotlivé světelné složky do 15 průhledných stojanů rozesetých po obvodu. Ve 13 z nich

Ukázka elektronické knihy, UID: KOS201220

bylo jedno malé vajíčko, všechna stejně veliká, avšak absolutně jinak barevná. Pro mě v patternech nešlo najít souvislosti anebo logické vysvětlení jejich tak markantního rozdílu. Kolem každého podstavce byla postavena stacionární ramena, jež znásobovala intenzitu vnějšího světla působícího na vajíčka ukrytá uvnitř. λ důležitě ukázala na vajíčka a dychtivě očekávala mou reakci. Absolutně jsem nevěděl, jaká by ta reakce měla být, protože pro mě to byla výstavka duhových kinder vajíček a jediné, co mě napadlo v hlavě řešit, bylo, jak asi chutnají se slaninou. Lehce jsem jí naznačil, že nevím, co tahle pompéznost znamená, ale že jsem velice zvědavý. λ byla překvapená o mé nevědomosti, ale ihned se ujala vysvětlení, což, jak jsem později zjistil, jí činilo velkou radost, protože evidentně nikdy nikomu tuto zjevnou situaci vysvětlovat nemusela. „To jsou vajíčka,“ sdělila mi láskyplným způsobem.

Vyzvídal jsem samozřejmě víc, a tak jsem se dozvěděl, že je to nesmírně vzácný druh inteligentního života, jenž vypadá, jako kdybyste vzali vránu, špetku krysy, přenosnou černou díru, použitý kvantový zubní kartáček na zuby, zalili to hudebním aromatem vesmírné supra-inteligentní pěny a na závěr přidali netopýra. „Takže vranopýr?“ Zamyšleně přijala můj název, vypadala, že takové označení jejího nejvzácnějšího záznamu celé DockO geno-banky se jí zrovna dvakrát nezamlouvá, ale pak z ní vypadlo, že je to vlastně úplně nejvhodnější název, jaký kdy slyšela, takže ho zavede jako oficiální. Opravdu mě zajímalo, jak vypadá, a tak jsem vyzvídal, jestli nemá někde nějakého živého. λ mi řekla, že to bude problém, může mi ukázat obrázek, ale živého ne, protože: „Tohle je podle našich záznamů posledních 13 vranopýrů, kteří existují.“ „A to je nemůžete rozmnožit, když jich tady máte tolik?“ položil jsem logickou otázku. „To je ten problém. Oni se líhnou, jak se jim zachce. Někdy to trvá 50 let, jindy zase 200, málokdy se stane, že se vylíhnou dva ve stejný časový úsek.“ „Tak proč neodeberete tkáně z vajíčka?“ „To už jsme taky zkoušeli, a nedopadlo to dobře,“ λ při těchto slovech ukazovala na dva prázdné podstavce. „Problém je, že skoro žádnými prostředky se do těch jejich vajíček nedá dostat. Jsou z tak pevného materiálu, že je třeba vyvinout neobyčejnou sílu k jejich navrtání. I kdyby se nám to podařilo,

Ukázka elektronické knihy, UID: KOS201220

tak je to tak mohutný zásah do integrity vranopýřího systému, že na konci to stejně nepřežije.“ „Tak si počkejte, pro vás DockO to přece nemůže být žádný problém, ne?“ „To máš pravdu, ale tady tkví ta jejich tajemná vzácnost. My nevíme, jak se to jejich líhnutí spouští. Máme je tady už pěknou řádku let, avšak nikomu se ještě nepodařilo zjistit, jak ten jejich líhnucí proces funguje.“ „A jste si jistí, že nejsou mrtví?“ zeptal jsem se základní otázkou, která napadne každého, kdo kdy pracoval s nějakou tiskárnou. „No, nekoukej tak na mě, znáš to, často se stává, že řešíš nevyřešitelný problém, a ono přitom stačí se podívat, jestli to máš zapojené v zásuvce.“ Moje argumentace však nezabrala. Snažil jsem se proto zachránit situaci tím, že jsem vyzvídal, proč mě sem přivedla. „Chci ti jedno dát, jako neocenitelný důkaz toho, co pro mě znamenáš.“ Upřímně jsem nevěděl, jak reagovat, natož jak dar takových „rozměrů“ přijmout. „Co když mě sežere?“ vypadlo ze mě. λ se na mě však krásně usmála a vyjádřila obavu, že budu dříve mrtvý, než se vůbec narodí, takže nemusím mít strach. „Vyber si, jaké chceš.“ Ptal jsem se, zda má nějakého favorita, ale neprozradila. Chtěla vědět, jestli se trefím do toho jejího. Pozorně jsem chodil kolem každého vajíčka a prohlížel jsem si je. Některá byla krásně barevná, jiná vůbec. Většina na sobě měla úžasně symetrické fleky jako Rorschachovy karty. V záři slunce CI52015 všechna vajíčka vypadala, jako by plnými doušky nasávala jeho paprsky, jimiž je krmilo. Nebyl jsem schopný se rozhodnout. Řekl jsem λ, že je to velice těžké rozhodnutí a že nechci nechat nic náhodě, takže jestli jí to nebude vadit, tak si to nechám pořádně projít hlavou. λ viditelně potěšená mou zodpovědností ohledně tohoto výběru s radostí souhlasila.

Ještě chvilku jsem si prohlížel jednotlivá vajíčka, avšak naši společnou debatu přerušil bezpečností droid s modrým královským erbem ⱭD (DockO Dominium). „Secu-D 2293 k vašim službám,“ identifikovala se vznášející bezpečnostní jednotka a pokračovala: „Vaše Veličenstvo, byla zjištěna hrozba vysoké pravděpodobnosti, centrála vás vyzývá

Ukázka elektronické knihy, UID: KOS201220