Velká kniha léčitelství (Ukázka, strana 99)

Bioenergetická struktura člověka

Aurické obaly lidského těla

duchovní sféra

emoce intuice

čakry

materiální sféra

mentální (žlutavý)

fyzický (světle zelený)

Obr. 1

Obr. 2

Lidské biopole

Páteř

zdravá aura

migréna

norma

astrální (zelenosvětlemodrý)

patologie

infarkt diabetes

uhranutí

tělo obratle pulpózní jádro meziobratlová ploténka Obr. 3

Obr. 4

98 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS201164

Dnes, po stovkách miliard let vývoje Země, jsi konečně zde, drahý čtenáři, stejně mnozí další, tobě podobní a stejně jako ty stvoření k obrazu Božímu.

Už víš, jak jsi vznikl, za šest dní kosmického života Země a miliardy let evoluce. A taky víš, že my, pozemšťané, jsme nevznikli sami od sebe, ale pod vlivem, zjednodušeně řečeno, dvou počátků – duchovního a fyzického. Na průniku, na hranici těchto dvou počátků se nachází naše duše – ta duše, která obývá obě naše těla – bioenergetické, složené, jak už víme, ze sedmi základních energetických těl, a fyzické, o kterém jsme se všichni učili ve škole. Jednou přijde doba, kdy bude do školních osnov zařazeno i studium kosmického neboli bioenergetického těla nejen člověka, ale i Vesmíru, ale zatím, drahý čtenáři, onu doufejme blízkou budoucnost poněkud předběhneme. Budoucnost, ve které bude pro každého alespoň trochu vzdělaného jedince znalost bioenergetické podstaty člověka a Vesmíru stejně samozřejmá, jako je dnes pro fyziky, zabývající se studiem hmoty, znalost atomů a dalších částic.

Zamýšlel ses někdy, drahý čtenáři, nad tím, proč hlava a šíje rozvinutějších organismů směřuje strměji vzhůru, než hlava a šíje organismů méně rozvinutých? Takový hmyz nebo ryby mají hlavu a šíji prakticky v jedné rovině s horizontálně orientovaným tělem, zatímco ptáci, stejně jako většina savců, mají hlavu a šíji téměř v pravém úhlu k tělu. A člověk? Jeho trup, šíje i hlava se opět ocitly v jedné linii, ale na rozdíl od nižších živočichů je to linie vertikální. Osobně se domnívám, že je tento vývoj naprosto pochopitelný. Člověk se, na rozdíl od většiny svých pozemských „spoluobčanů“, vztyčil na zadní nohy proto, že je stvořen k obrazu Božímu, že mu byl dán rozum, s jehož pomocí musí a chce pochopit vše, co se ve Vesmíru děje. A to je možné jen tehdy, když se rozum člověka, jeho vědomí, přiblíží nebo dosáhne výšin Vyššího Rozumu, výšin Boha. Proto člověk svou hlavou, svým mozkem směřuje vzhůru, k nebesům, k vyšším sférám energetického obalu Vesmíru, z nichž sám Vyšší Rozum, sám Bůh vládne všemu, co existuje a co je neuchopitelné a nepoznatelné pro kohokoliv jiného než právě pro něj. K Bohu se vztahují také naši „menší bratři“, živočichové. A ptáci, stejně jako některý hmyz, dokonce létají vzhůru. Ale většina živých bytostí se pohybuje při zemi, plazí se po jejím povrchu, tiskne se k ní svým tělem a sklání k ní hlavu. Nesmíme jimi za to pohrdat, protože v našich žilách koluje i jejich krev – jsme stvořeni z prachu země, z prachu, ve kterém se nachází částečky všeho, co kdy na zemi existovalo a existuje. Bůh je naším společným Otcem a Země je nám matkou. V nás všech, v našem fyzickém a prvních třech energetických tělech koluje krev naší matky – všechno, co je v nás materiální. Ne nadarmo se v řadě jazyků slova matka a matérie tak podobají – nic na světě se neděje náhodou. Nad naší duší a jejím čtvrtým tělem, v duchovních rovinách naší existence, přebývá, a přitom protéká a proniká i vším hrubomateriálním, svatý Duch našeho Pána Boha, Stvořitele a Vládce veškerenstva. A proto si znovu zopakujme: Klaním se Ti, Vyšší Rozume!

Klaním se Ti, Bože!

Jsem tvůj služebník!

Otče náš, jenž jsi na nebesích, posvěť se jméno tvé, přijď království tvé, buď vůle tvá jako v nebi, tak i na zemi. Chléb náš vezdejší dejž nám dnes a odpusť nám naše viny, jakož i my odpouštíme našim viníkům a neuveď nás v pokušení, ale zbav nás od zlého. Neboť tvé je království i moc i sláva navěky. Amen.

Když se ukládáme ke spánku, měli bychom si lehat hlavou na sever a nohama na jih, to jest paralelně s osou otáčení Země. Když přitom položíme hlavu na polštář, vyrovnáme tak odchylky, které vznikají cyklickými změnami polohy zeměpisných pólů. A proč že si to máme lehat zrovna takhle? Protože když člověk spí a jeho vědomí neomezuje jeho podvědomí, zvyšuje se spojení mezi biopolem člověka a Vesmíru.

Předtím, než se začneme věnovat fyzickému tělu člověka, připomeneme si na obrázcích z knihy Ivana Pavloviče Neumyvakina „Zdraví je ve vašich rukou“ (Sfinks, 1992), co už víme o struktuře lidského bioplole (obr. 1 a 2) a o tom, jak se v auře projevují některé neduhy a potíže (obr. 3), a podíváme se na strukturu páteře (obr. 4).

Poslední obrázek nás už přiblížil k fyzickému tělu člověka. Ale páteř se neskládá jenom z obratlů, plotének a jejich elastického rosolovitého jádra. Páteř se, stejně jako všechny orgány fyzického těla, skládá z tkání, tvořených buňkami. A právě u těch zahájíme naše poznávání lidského těla.

99 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS201164

1. Buňky, tkáně, orgány (obr. 5)

Hlavním stavebním kamenem lidského organismu je buňka (obr. 5, 1a). Je to nejmenší známý útvar, který je schopný všech životních projevů. Skládá se z jádra (5, 1d) a protoplazmy (5, 1p), která obsahuje řadu struktur a látek, nezbytných k fungování buňky.

Buňky se liší podle funkce a umístění v organismu. Co se tvaru týče, mohou být buňky ploché, kubické, kruhové, oválné, válcovité nebo vřetenovité, podlouhlé atd. Buňky stejného tvaru a funkce vytváří tkáně. Mezi buňkami se nachází extracelulární matrix neboli mezibuněčná hmota.

Všechny tkáně v lidském organismu lze rozdělit do 4 základních skupin: epitely, pojiva, svalové tkáně a nervová tkáň.

Epitelová tkáň (obr. 5, 1, 2) se skládá z těsně přiléhajících buněk. V závislosti na tvaru buněk rozlišujeme epitel dlaždicový, cylindrický (obr. 5, 2) a kubický (obr. 5, 1). Podle celkového uspořádání rozlišujeme epitely plošné (jedno a vícevrstevné), trámčité a epitel retikulární. Buňky epitelových tkání mohou plnit různorodé funkce, podle kterých pak epitely dělíme na krycí (pokožka, plíce, střeva atd.) a žlázové (většina žláz).

Pojivovou tkáň (3) tvoří především mezibuněčný prostor. Mezibuněčná hmota je produktem buněk, které se v ní nachází. Podle typu těchto buněk a složení mezibuněčné hmoty rozlišujeme vazivo, chrupavku a kostní tkáň. Mezibuněčná hmota obsahuje kolagen a elastin (kolagenní, retikulární a elastická vlákna), glykoproteiny a proteoglykany. Pokud převládají tukové buňky, hovoříme o tkáni tukové.

Chrupavka (obr. 5, 4) je typem vazivové tkáně, ale na rozdíl od ní má pevnou a pružnou stavbu a její mezibuněčná hmota je konzistentní. Hyalinní chrupavka (obr. 5, 4a) se nachází v kloubech a v chrupavčitých částech žeber, vazivová chrupavka (obr. 5, 4b) tvoří například ploténky a elastická chrupavka (obr. 5, 4c) se nachází například v ušním boltci.

Mezibuněčná složka kostní tkáně (obr. 5, 5) je mineralizovaná solemi (především vápníku) a je tak vedle skloviny nejtvrdší tkání těla.

Základem svalových tkání jsou buňky nebo složitější mnohojaderné útvary (svalová vlákna), které jsou schopny stahu neboli kontrakce. Rozlišujeme svalovou tkáň hladkou (většina vnitřních orgánů) příčně pruhovanou kosterní (obr. 5, 6) a příčně pruhovanou srdeční.

Nervová tkáň je vytvářena složitou sítí spolu propojených a komunikujících buněk, které lze rozdělit do dvou základních skupin: neurony (nervové buňky v užším slova smyslu) a glie (servisní buňky).

Neurony (obr. 5, 7) mají tělo, ze kterého vybíhá řada výběžků: kratší a mnohočetné dendrity (obr. 5, 7d), které zvětšují plochu pro kontakty s jinými neurony, a delší, na konci rozvětvený neurit (obr. 5, 7n). Neurit přistupuje k tělu a dendritům jiných neuronů nebo k svalovým či žlázovým buňkám.

Krev (obr. 5, 8) vychází z pojivové tkáně a skládá se z plazmy a buněk: erytrocyty – červené krvinky (obr. 5, 8a); leukocyty – bílé krvinky, lymfocyty (obr. 5, 8b), neutrofily (obr. 5, 8c), eosinofily (obr. 5, 8d); krevní destičky (obr. 5, 8e). Krevní plazma je tvořena z 90 % vodou, zbytek tvoří organické látky (7 % plazmatické bílkoviny, 2 % hormony, enzymy, vitamíny, glukóza atd.) a anorganické soli (0,9 %, fyziologický roztok).

V lidském těle se nachází celá řady orgánů, plnících různé funkce a tvořených různými tkáněmi.

Tak složité procesy, jako je stravování nebo dýchání probíhají ve spolupráci mnoha orgánů a tkání, tvořících orgánové soustavy (systémy). My se blíže seznámíme se soustavou kosterní (opěrnou), svalovou, trávicí, dýchací, oběhovou, močopohlavní (urogenitální), nervovou (její součástí je smyslová soustava) a endokrinní. Samostatnou kapitolu pak tvoří kůže.

Věděl jsi, drahý čtenáři, že buňky, ze kterých se skládají všechny živé organismy, objevil anglický přírodovědec Robert Hooke už v roce 1665? Poté, co zdokonalil mikroskop, pozoroval pod ním rostlinnou tkáň, zavedl pojem buňka a popsal buňky bezu, kopru, mrkve a dalších rostlin.

Buňky našeho organismu mají omezenou životnost. Například červené krvinky žijí jenom cca 4 měsíce a poté se rozpadají a jsou nahrazovány novými buňkami. Barvu naší krve určují právě červené krvinky, kterých je v ní zhruba 35 miliard. Jsou zodpovědné za transport kyslíku k tkáním a orgánům.

Mimochodem, hlavní příčinou hromadění tuků v organismu je potřeba vytvořit si zásobu energie a tuk je tou nejlepší zásobárnou energie, jakou kdy příroda vynalezla. Zdravý mužský organismus by měl obsahovat 10 % tuku, zatímco ženský zhruba 25 %.

100 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS201164