Upřeně jsem na Lili hleděl. Věděl jsem, co řekne. Přesně tuto situaci jsme spolu probírali a dali jsme si navzájem slavnostní slib. Dohodli jsme se, že kdyby někdy přišla ta chvíle, nebudeme váhat a necháme přístroje odpojit. Lili otevřela ústa k odpovědi. Chtělo se mi křičet. Moje vlastní žena se mě chystala zabít.
102
pohrbeny zaziva.indd 102
02/10/2014 17:29:29 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS201122
KAPITOLA DESÁTÁ
Páni, jsem volný!
„Nenech je, aby mě zabili, Lili. Vím, na čem jsme se dohodli, ale já dokážu bojovat. Vím, že to zvládnu.“ V duchu stále křičím, ale vím, že z mých úst nic nevychází. Tři lidé v nohách mé postele na mě hledí se směsicí lítosti a rezignace. Pro dva z nich už jsem přestal být člověkem. Jsem jen dalším statistickým údajem z výkazů nemocnice Queen of the Valley. Co znamenám pro tu třetí osobu, tím si teď nejsem vůbec jistý. „Já jsem tady, Lili! Pořád jsem to já, podívej!“ Dívám se, jak se Lili obrací k lékařům. Chystá se promluvit. Asi nezvládnu vyslechnout, co řekne. Na vteřinku si přeji, aby lékaři měli pravdu – aby moje smysly nefungovaly. Chci opravdu slyšet, jak moje žena dává znamení, aby mě zabili? Zhluboka se nadechne. Moje dýchání zatím zajišťuje ventilátor. Lili, prosím… „Takové rozhodnutí nemůžu udělat sama,“ řekne konečně. „Budu se muset poradit s jeho dcerami.“ „Dobře, chápeme,“ odpoví ten nový doktor. „Když se ale rozhodnete to udělat, slibujeme vám, že vůbec nic neucítí.“ Odmlčí se a pak směrem ke mně bezmocně pokrčí rameny. „Váš manžel už je stejně prakticky mrtvý.“ Prakticky mrtvý? Co je to za doktora, že nedokáže rozeznat živého a mrtvého člověka? Co je to za nemocnici? 103
pohrbeny zaziva.indd 103
02/10/2014 17:29:30 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS201122
Zuřil jsem, když mi Lili dávala polibek na rozloučenou. Jak bych mohl být mrtvý, když jsem slyšel každé jejich slovo? Jak bych mohl být mrtvý, když jsem cítil každé nadechnutí své ženy a viděl jsem v jejích očích slzy, když se ke mně nakláněla? Když se její rty dotkly mé tváře, bylo to, jako by mnou projelo tisíc voltů. Jak by něco takového mohl cítit mrtvý člověk? Lili odešla a ani se neotočila. Doufal jsem, že to je proto, že je pro ni příliš smutné dívat se, jak tam ležím. Ve skutečnosti jsem ale věděl, že to bylo zřejmě kvůli jejímu pocitu viny. Musí být těžké dívat se na odsouzence, když mu podepisujete ortel smrti. Bylo mi úplně jedno, co se mnou potom dělaly zdravotní sestry. Umyly mě, vyměnily mi plenu, upravily léky a odsály sliny. Nechal jsem to proběhnout, aniž bych na to myslel nebo se cítil nějak trapně. Teď už si mohly dělat, co chtěly. Koneckonců, za pár hodin na tom nebude ani trochu záležet. Nebude záležet na ničem. Umím si celou tu scénu živě představit. Shannon, Melanie, Michelle a Lili sedí u stolu v Shannonině domě. „Nemůžeš jim dovolit, aby tátu odpojili,“ pláče Melanie. „Ale my jsme se dohodli,“ namítne Lili. „Uzavřeli jsme smlouvu. Takhle by to chtěl.“ „Ale je to náš táta,“ řekne Shannon. „A můj manžel. Ale i kdyby se uzdravil, takhle by žít nechtěl, to přece víte.“ Děvčata přikývnou. Michelle pak svolí. „Vždycky byl tak aktivní. Takový život by pro něj byl horší než smrt.“ „Takže je rozhodnuto,“ uzavře Lili. „Zítra to řeknu doktorům.“ Byla to nejdelší noc mého života. Věděl jsem, že Lili tam někde, zřejmě v Shannonině domě, probírá s mými dcerami, zda má nechat 104
pohrbeny zaziva.indd 104
02/10/2014 17:29:30 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS201122