Praštěné kantorky a roztomilé děti (Ukázka, strana 99)

„Pokračuj,“ stručně ji vyzval šéf.

Hela se nadechla a spustila. „Řekla jsem, že vám s tím Pepou pomůžu, ale pro pána, nepište mi do sešitku o chování a zapomínání pod jeho jméno, cituji: Pepo, jestli okamžitě nepřestaneš vykřikovat své drzé poznámky a dělat na mě opičky, tak tě snad zabiju! Prosím vás, jak mám vědět, koho zlobil? Kdo to napsal?“ Nechala sešit kolovat, ale nikdo poznámku neautorizoval. „A kolegyně, co vaří kávu?“ napadlo Evu. Bohužel, ani ony se neztotožnily s pisatelem poznámky.

Až za týden se přiznala Jarmila, že byla tak rozčilená, že své písmo vůbec nepoznala. Přišla na to náhodou, když mu zapisovala, že nemá domácí úkol.

98

Ukázka elektronické knihy, UID: KOS201039

PREVENTIVNÍ PROHLÍDKA „Dědo, prosím vás, nepřišel byste mi pohlídat Romana s Barčou? Musím jít ve středu na preventivní prohlídku s Lukáškem,“ prosila jsem. „Ale jo, v kolik hodin? A kde mám být?“ dotázal se oslovený. „No nejlíp, když mě počkáte ve středu v deset u střediska, abych nemusela brát všechny tři děti do ordinace, já půjdu s Lukášem na prohlídku, pak ho odvedu do školy a Romana s Barčou si odvezu domů. „Dobře, budu tam,“ na to děda.

Poděkovala jsem a jen jsme mu zamávali, už odfrčel na své babetě. To je dobře, že mi ty dvě děti pohlídá, pomyslila jsem si, půjde vše hladce.

Přišla středa. Hned od rána jsem měla pocit, že je všechno naruby. Barča pofňukávala a sahala si na bříško. „Bolí, bolí.“ Namazala jsem jí ho mastičkou, přiložila plínku, oblékla Romana i Barču, nachystala kočár a chtěla jsem vyjít. Bylo půl desáté, to je tak akorát. „Mamíí, mamíí, cítíš to?“ obrátil se na mě Románek.

Jo, teď jsem to ucítila i já. Vyčítavě jsem si pomyslila, že si to Bára mohla načasovat dřív, ale co se dá dělat.“ „Počkej u kočárku,“ obrátila jsem se na Romču, chytla Báru a opatrně ji nesla zpátky.

V koupelně jsem ji svlékla, osprchovala, usušila a oblékla do čisté soupravičky. Ještě kabátek, čepičku a rukavičky, to se jí nelíbilo, bylo jí asi teplo, ale nedá se nic dělat, venku je zima. Chytila jsem ji do náručí a pelášila ze schodů dolů. Bára se mi vrtěla a rozhazovala rukama i nohama, chtěla by lézt po schodech sama, ale na to teď nebyl čas, a já jsem v domnění, 99

Ukázka elektronické knihy, UID: KOS201039

že už následuje rovná podlaha, přehlédla poslední schod. Zavrávorala jsem, hned jsem to však vyrovnala, nic se nastalo, až na to, že Roman vozil v kočárku naši bílou siamskou kočku, která si to vyloženě užívala. „Romane!“ utrhla jsem se na něho, až se lekl, vyhodila jsem kočku, vytřepala fusak, dala ho zpátky do kočárku a urovnala.

To vše jednou rukou, v druhé jsem držela vzpouzející se Báru. Rychle, šup tam s ní! Hotovo a jedem! Zamykala jsem přesně v deset.

Snad nás děda před střediskem počká, utěšovala jsem se.

Zbytečně. Cestou jsme viděli, jak si to děda hasí na babetě k nám. Volali jsme všichni, ale on nás neviděl ani neslyšel.

No co, tak to holt budu muset zvládnout sama.

Lukáš nás čekal na mostě. „Kde jste?“ vyhrkl na nás. „No tady“ opáčila jsem místo dlouhého vysvětlování.

Stavila jsem se ještě v řeznictví, koupila jsem párky k obědu, kdoví jestli nebudou mít v poledne zavřeno, až se budeme vracet. Konečně jsme došli na zdravotní středisko. Poslala jsem Lukáše se skleničkou na záchod, protože ráno na moč zapomněl. Poslušně odešel, ale za chvíli se vrátil, že prý na WC chybí dveře. „To se nedá nic dělat,“ říkám mu, „nějak to zvládneš.“ Otočil se a odešel. Bára se v kočárku rozplakala a Roman hlásil, že chce kakat. Co teď? Já v tom zmatku zapomněla vzít toaletní papír, nezbytnou součást výstroje, jdu-li někam s dětmi.

Na záchodě nebyly ani dveře, co by tam dělal toaletní papír? V náhlém vnuknutí mysli jsem rozbalila párky, vytáhla papír, do kterého byly zabaleny, a dala ho Románkovi. Myslela jsem, že bude vděčný, ale on na to, že sám nejde, ať jdu

100

Ukázka elektronické knihy, UID: KOS201039