Bohové viny (Ukázka, strana 99)

MICHAEL CONNELLY lobou, ale soudce by ji ignoroval a normálně s mým klientem zametl.“ „To se stává?“ „Až příliš často. Jednou jsem měl klienta…, ale to je jed­ no, zapomeň na to. Je to za mnou a já nechci lpět na minu­ losti.“ Zato jsem hodně lpěl na Hectoru Arrandem Moyovi a na otázce, jak díky mazané dohodě, kterou jsem uzavřel v zájmu své klientky, skončil tento člověk s doživotním trestem ve Victorville. Když jsem tehdy uzavřel dohodu se státní zástup­ kyní Leslie Faireovou, ani jsem se neobtěžoval sledovat, jak to s Moyou dopadlo. Byla to pro mě běžná rutina. Rychlá záku­ lisní dohoda: jméno hotelu a číslo pokoje výměnou za odklad obžaloby pro moji klientku. Gloria Daytonová nenastoupila do vězení, nýbrž na protidrogovou léčbu, a Hector Arrande Moya putoval nadosmrti do federálního vězení – aniž by se dozvěděl, od koho nebo odkud na něj dostaly úřady tip.

Anebo to věděl?

Od té doby uplynulo sedm let. Připadalo mi nereálné, že by Moya dokázal zatahat z federálního vězení za nitky a vykonat na Glorii Daytonové pomstu. Ať už však byla tato představa jakkoliv přitažená za vlasy, při obhajobě Andreho La Cosse mi mohla dobře posloužit. Mým úkolem bylo vyvo­ lat u poroty pochybnosti o verzi obžaloby. Zařídit, aby ales­ poň jeden bůh viny začal přemýšlet nezávisle na ostatních a řekl si: Hele, moment, a co ten chlap nahoře v poušti, který kvůli té ženské hnije ve vězení? Možná… „Našlas na tom soupisu z databáze nějaká slyšení ohledně žádosti o předvolání svědka nebo žádosti o jeho zamítnutí vzhledem k absenci důvodné příčiny? Něco takového?“ 98 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS201004

BOHOVÉ VINY „Ano, byla to součást Moyova prvního odvolání, ve kte­ rém poukazoval na procesní chybu. Soudce odmítl žádost o předvolání důvěrných informátorů v jeho případu.“ „Takže čmuchal kolem sebe. Důvěrný informátor byl jen jeden, a to Gloria. Byly na tom soupisu nějaké zapečetěné věci? Všimla sis něčeho takového?“ Soudci obvykle zapečeťují záznamy týkající se důvěrných informátorů, avšak samotné dokumenty mívají v databázi PACER číslo nebo kód, takže člověk alespoň ví, že existují. „Ne,“ odpověděla Jennifer. „Jen ZPR.“ Zpráva před rozsudkem o Moyovi. I tyto dokumenty se vždy pečetily. Na chvíli jsem se zamyslel. „Dobře, chci se toho držet. Chci vidět přepis té bitvy o dů­ věrné informátory a důvodné příčiny. Budeš muset zajet do Pasadeny a nechat si vytáhnout původní spisy. Kdo ví? Třeba se na nás usměje štěstí a najdeme tam něco, co se dá použít.

Agenti DEA nebo FBI museli v určité fázi vypovídat o tom, jak se do toho hotelu a do toho pokoje dostali. Chci vědět, co řekli.“ DEA byla federální agentura specializovaná na potírá­ ní drog. „Myslíš, že mohli vyzradit Gloriino jméno?“ „To by bylo příliš naivní a neopatrné. Ale jestli přepisy obsahují zmínku o nějakém konkrétním informátorovi, tak už by se s tím možná dalo pracovat. A požádej i o ZPR. Po sedmi letech by ti už do ní mohli dát nahlédnout.“ „To je střelba od boku. Tyhle materiály mají zůstat navždy zapečetěné.“ „Za pokus nic nedáš.“ „Tak jo, můžu do té Pasadeny vyrazit hned. A pak se vrá­ tím ke Gloriiným spisům.“ 99 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS201004

MICHAEL CONNELLY „Ne, Pasadena počká. Chci, abys nejdřív zajela do centra.

Pořád jsi ochotná vzít za mě tu Deirdre Ramseyovou?“ „No jasně!“ Jennifer mi téměř proskočila telefonem. „Moc se neraduj,“ zchladil jsem ji rychle. „Jak jsem už říkal ráno, ten případ je zabitý. Musíš jen požádat soudce o trochu víc času a trpělivosti. Řekni mu, že se nám už téměř podařilo přesvědčit Deirdre, že je v jejím nejlepším zájmu přistoupit na nabídku státní zástupkyně a mít to všechno z krku. A pak mu­ síš přesvědčit Shelly Albertovou – to je ta státní zástupkyně –, aby nechala svou nabídku na stole ještě dva týdny. Nic dalšího podnikat nemusíš – jen pro mě získat ty dva týdny, ano?“ Dotyčná nabídka zněla tak, že se Ramseyová přizná k na­ pomáhání a navádění k trestnému činu a bude svědčit proti svému příteli a parťákovi z loupeže. Výměnou za to dostane trest v délce tří až pěti let. Při dobrém chování a vzhledem k času, který už strávila za mřížemi, by mohla být za rok ven­ ku. „To zvládnu,“ odpověděla Jennifer sebevědomě.

Oba jsme se na chvíli odmlčeli. Jennifer Aronsonová dis­ ponovala jedním z nejpronikavějších právních myšlení, s ja­ kým jsem se v životě setkal, a navíc byla hladová. Věděl jsem, že pokud jí to vydrží, stane se z ní postrach všech státních zá­ stupců. „Mám k tomu pro tebe ještě dva tipy,“ pokračoval jsem po chvíli. „Snaž se tam dorazit dřív než Shelly a vyber si místo po soudcově levé ruce.“ „Dobře,“ odpověděla Jennifer váhavě. „Ale proč?“ „Je to záležitost mozkových hemisfér. Lidé bývají příjem­ nější k tomu, koho mají nalevo od sebe.“ 100 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS201004