Ztichli jsme, trochu mi z tý jeho řeči naskočila husí kůže, nechtělo se mi tomu věřit, ale s pohraničím jsem zkušenosti neměl. „Dobře,“ povolil jsem. „Máte pravdu, ještě nemáme podepsanou smlouvu, tak nebudem riskovat, ale můžem udělat demonstraci jenom pro nás, třeba někde v lese.“ „To by šlo,“ souhlasil Joska. „Jenom nesmíme jít směrem k hranici. Ale tam by nás stejně nepustili.“ Začali jsme plánovat, jak to všechno provedeme. Docela jsem se na to těšil. Většinou to byly nesmysly, ale i tak toho bylo dost. Když se Joska zvednul a šel na záchod, přidal jsem se k němu. „Tak kterou?“ zeptal jsem se ho, zatímco jsem kropil asfaltovou stěnu před sebou. „Co vy?“ opáčil. „Nevim,“ řekl jsem popravdě, „možná spíš Martu, ale třeba se to vyvine jinak.“ „Mně je to jedno, nechám to na vás,“ zakončil rozhovor Joska a vrátil se do lokálu. Na tohle byl dokonalej parťák, bylo mu to fuk, volil spíš podle toho, jestli to nebylo daleko, nebo kde byla naděje na dobrou snídani. Někdy jsem mu ten jeho skoro pudovej přístup záviděl. Otočil jsem se k umyvadlu, ale marně jsem čekal s rukou pod kohoutkem, voda nebyla, tak jsem následoval Josku zpátky do lokálu a přisednul si k Martě. Vlastně byla docela pěkná, když jsem se tak na ni zadíval. Polodlouhý vlasy trochu do zrzava, několik pih, jako by měla tátu irským dřevorubcem, malej nos, to by spíš bylo odněkud z Asie, a plný rty – možná Afrika, prostě taková česká holka. Víc jsem toho zpoza stolu neviděl, ale podprsenku rozhodně nenosila. „Dobrý, jó?“ zeptala se Marta, která si asi všimla, jak si ji prohlížím. „Jo, jo,“ souhlasil jsem. „Vy ste taky z Týnce?“ vyzvídala. „Né, já sem čistej Pražák.“ „Já se v Praze narodila, ale rodiče přišli z Ostravy.“ „My už sme tam několik generací, pořád na stejný adrese.“ Nechtělo se mi to dál rozvádět, protože to dycky vedlo k tomu, že 103
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS200932
jsem začal vykládat historii našeho rodu, jak pradědeček postavil ten barák, co v něm bydlíme, jak nám ho sebrali i s tiskárnou, co byla ve dvoře, dědeček skončil v kriminále, tátu vyhodili ze školy a tak. Raději jsem se vrátil k tý naší privátní demonstraci, to bylo zábavnější. V deset nás vypakovali, ale v domě bylo teplo, kamna hicovaly, tak jsme ještě chvíli upíjeli nějaký čůčo z láhve. Hodil jsem si spacák zase do výklenku a šel si naproti k Bláhovům vyčistit zuby. Když jsem se vrátil, Marta si dělala místo vedle mě. Joska už ležel v druhým rohu a Blanka si ustlala přímo u kamen. Simonu jsem neviděl, ale pak jsem zaslechnul její chichotání z Joskova kouta. Tak se to rozhodlo samo, pomyslel jsem si a přitulil se k Martě. „Je to tady trochu strašidelný, že jo?“ obrátila se na mě. „Nějaký duchové tady určitě budou, možná bych ti měl zkontrolovat spacák, jestli už tam třeba nenalezli.“ Usnula hned po „tom“, schoulená v mým náručí, její nazrzlá kštice mě lechtala v podpaží a její vůně mě příjemně dráždila v nose. Natáhnul jsem se na záda a pozoroval, jak škvírama v kamnech čárá ohňovej mužík po stropě. Přemýšlel jsem o pekle, nepochyboval jsem, že tam skončím. Ležela mi na prsou a vypadala jako nahej spící anděl. Nebe a peklo – měl jsem pocit, že někdy můžou bejt sakra blízko. Ráno už jsem si užíval pelíšku sám, Marta ležela ve svým a spokojeně oddechovala. Asi tam vklouzla, když jsem usnul. Vstal jsem a šel zkontrolovat kamna. Byl to zázrak, ještě tam bylo žhavo. Přiložil jsem poslední zbytky dřeva a šel s košíkem pro další. Venku bylo mrazivo, ale jasno. Nechal jsem košík pod schodama a šel se naproti k Bláhovům trochu probrat do koupelny. Plížil jsem se sice tiše, ale paní Bláhová už stála na schodech. „Dobrý ráno, pane Pulkrábek,“ volala, ještě než jsem ji uviděl. Musela koukat z okna od rozednění, pomyslel jsem si. „Dobrý ráno, já si du k vám jen vyčistit zuby.“ „No jó, tak přiďte na snídani, kafe už mám hotový.“ „Ale pani Bláhová, já vás přece nemůžu takhle otravovat už po ránu,“ bránil jsem se chabě. 104
„Jen nemluvte a poďte, jakýpak ráno, já vstávám vo pátej.“ Tady se nedalo diskutovat. „Děkuju mockrát, jen se umeju, a sem nahoře,“ vzdal jsem to a zmizel v koupelně. Vodu asi přiváděli ze Severního ledovýho oceánu, ale nebyla slaná, tak jsem vlezl pod sprchu a vzpomínal na Eskymáky. Když jsem se potom vydrbal ručníkem, cítil jsem se svěží a činorodý, určitě alespoň prvních pět minut. Oblíknul jsem se, vystoupal těch pár schodů ke kuchyni paní Bláhový a zaklepal. „To nemusíte klepat, poďte rovnou dál, pane Pulkrábek,“ ozvalo se zevnitř. Vešel jsem. Seděla na štokrdleti a kouřila do kamen. „Vono se mi pak líp dejchá, a aby mi nenačuchly záclony, tak to foukám do kamen.“ Měl jsem pocit, že jsem se vrátil v čase o půl roku zpátky. Stůl, chleba, kafe a ona na stoličce u sporáku. Sednul jsem si ke stolu a mazal chleba máslem, a když to bylo tak jedna ku jedný, s chutí jsem se zakousnul. Paní Bláhová naposled zhluboka zatáhla, hodila nedopalek do kamen a vstala. Teprve teď jsem si všimnul, že má pod zástěrou šedivou uniformu. Proboha, snad není v milicích, blesklo mi hlavou. „Koukáte na tu uniformu, že jó?“ zachytila můj pohled. „Koukám,“ přisvědčil jsem. „To je milicionářská?“ „Depák,“ uklidnila mě. „Já tady dělám hlídačku ve šroubárně. Jsem už v důchodu a voni nemůžou nikoho sehnat, tak jim pomáhám. Hlavně v neděli a vo svátcích, to tam nikdo nechce.“ Sundala si zástěru a pověsila ji na věšák u dveří. Na pásku uniformy jí viselo obrovský kožený pouzdro. „To tam máte pistoli?“ zeptal jsem se zvídavě. „No jó,“ řekla a vytáhla zbraň z futrálu. Byla to normální parabola, ošoupaná a matně se leskla olejem. „Můžu?“ ukázal jsem na ni. Podala mi ji do ruky. „Stejně tam nejsou náboje, ty má bezpečák zamčený v sejfu, aby nikdo nic nevyved.“ 105
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS200932