konec chodníčku, otočila se a zmizela zpátky v domku, kde vyplenila Rachelinu a Aidenovu skříň se zimním oblečením. Našla huňatou bílou šálu a nějaké gumáky ve své velikosti a vděčně do nich vklouzla. To by mohlo stačit – ale pak si všimla klapek na uši z umělé kožešiny. Vypadaly vážně docela dobře, ty patří nejspíš Milly, pomyslela si. Nasadila si je a zkontrolovala výsledek v zrcadle v obýváku. Na jeden jediný den ustoupí styl pohodlí. První otevřený podnik na hlavní ulici, který objevila, hlásal Dunn’s Café. Do podobné kavárny by v Londýně nikdy nešla – laminové stolky se skvrnami od čaje, snídaňové menu plné těžkých smažených jídel a ani stopa po starožitném nábytku nebo malých dortíčcích. Ale zdá se, že je tam teplo, pomyslela si. To bude stačit. Zatímco čekala, až jí nachystají jakýsi nápoj pochybné kvality, zvažovala, jestli neudělala chybu, když slevila ze svých obvyklých nároků. Vyndala mobil, zkontrolovala ho, ale zjistila, že nemá signál. Pomalu, pomalinku se nakláněla na židli, až se jí hlava téměř dotýkala okna. Telefon držela směrem ven, dokud neměla pocit, že zahlédla jednu čárku signálu. „ANO,“ zamručela. „Jste v pohodě?“ zeptal se mladík a položil před ni na stůl hrnek s kávou. Po jeho nečekaném dotazu sebou trhla a tvrdě dosedla. Jak se nohy její židle znovu dotkly země, vylila většinu kávy na stůl. „Naprosto,“ ubezpečila ho Laurie a odložila mobil na suché místo. Všimla si, že se kluk snaží potlačit smích. „Jste tu nová, co?“ vyzvídal. Laurie neodpověděla. Doufala, že je naprosto zjevné, že není místní – jestli Diana měla představovat typický místní prvek, pak si v žádném případě nepřála, aby ji za něj kdokoliv považoval. „No, já jsem Ben.“ „Laurie,“ opáčila chladně. Ben pořád ještě stál vedle stolku. Ale ne. Chce se bavit? Sebrala z hromádky po levici výtisk Skipley Post, aby dala jasně najevo, že o další konverzaci nemá zájem. Postával u jejího stolku a ona
– 101 –
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS200877
předstírala, že ji velice zaujala titulní strana. Přejela pohledem titulky – místní zachráněný závodní kůň vyhrál charitativní dostih. „K nám zrovna davy návštěvníků nejezdí,“ ozval se. Pořád ještě na titulce – Time Team tu během nedávné návštěvy objevil nějaké staré hrnce. To tu nemají žádné pořádné zprávy? „Totiž, ve Skipley ano – v létě sem jezdí turisté. Američané a tak. Ale ne přímo tady, v kavárně.“ Laurie se snažila ignorovat Benův hlas. Musí tu přeci žít jedna dvě lokální celebrity, napadlo ji. Dál provrtávala očima noviny a zastrčila si pramen hustých tmavých vlasů za ucho. Nevdávala se Kate Mossová v nějaké podobné malé vesnici? Celebrity každou chvíli tráví čas na odlehlých místech, no ne? Někde, kde je nenajdou paparazziové? Přišlo jí to jako celé hodiny, i když ve skutečnosti to netrvalo déle než deset minut, než to Ben konečně vzdal a odešel zpátky za pult. Laurie se napila kafe – chutnalo jako obarvená voda. Všechny pochybnosti o výletu do Skipley jí teď řádily v hlavě tak, že v ní nezůstávalo místo pro téměř nic jiného. Dovolila si na chvíli se zasnít, kde mohla touhle dobou být, kdyby minulý měsíc nevyčerpala kreditní kartu – probírat se hromadami oblečení v Bloomingdales nebo jíst v restauraci v Římě. Místo toho seděla tady – na deštěm nasáklém anglickém venkově s instantním kafem a ve společnosti puberťáka. Pohledem zabloudila k oknu a zjistila, že kouzlo městečka, které ji vítalo sněhobílým třpytem, ještě zcela nevyprchalo. Hlavní ulice se staromódní cukrárnou a obchodem nabízejícím masové koláče vypadala opravdu docela malebně. V dalším obchodě prodávali vlnu a látky, pak tu měli pekařství a cosi, co vypadalo jako butik – babičkovský butik, ale alespoň nějaké šaty. Laurie si přitáhla horký hrnek blíž k sobě. V ten okamžik si všimla povědomé tváře – do zorného pole jí vplouvaly pečlivě načesané blond vlasy. Diana.
– 102 –
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS200877
Laurie zpanikařila, popadla noviny a držela si je vysoko před obličejem tak, aby jí z ulice nebylo vidět do tváře. „Tak vy znáte paní Humphiresovou?“ zavolal na ni Ben, evidentně zoufalý z toho, že nemá koho jiného obsloužit. „Dianu? Ano,“ přitakala Laurie. Připomínka čtvrtečního sporu s novou sousedkou učinila z Bena najednou mnohem sympatičtější společnost. „Vlastně jsme se viděly jen jednou.“ Rozesmál se, když Laurie upravila noviny tak, aby ji Diana i nadále nemohla spatřit. „Před ní se tu moc dlouho neschováte,“ ozval se Ben. „Tak mě sledujte,“ odsekla Laurie. „Ona je v pohodě, vážně,“ ujišťoval ji Ben. „Znáte to, pes, kterej štěká a tak. Vlastně bývala fakt moc milá. Dělá do interiérového designu. Mamka její styl miluje – pomohla našim s obývákem za hodně přátelskou cenu. Kdyby měli zaplatit plnou částku, nemohli by si to dovolit.“ „Aha, no jo,“ přitakala Laurie a začínala oceňovat Benovu přátelskou společnost. „No a pak její manžel Richard utekl,“ pokračoval Ben, „s jejím tenisovým trenérem z Portorika – s chlapem.“ Laurie se tvářila, že zaujatě zkoumá inzeráty, ale teď od nich zvedla oči. „Vážně?“ „Jo,“ potvrdil jí Ben, „ale ať si táhne, jak říká mamka. Richard byl pěknej hňup, to jsme věděli všichni. Bez něj jí je mnohem líp.“ Tak jo, Laurie si nemohla nic nalhávat, opravdu ji to trošinku zaujalo. „A teď?“ „Teď žije sama, dál pracuje a tak. Jen je trochu nabručenější.“ No, to vysvětluje mnohé, pomyslela si Laurie. Dopila kávu a jenom trochu se ošila – chutnala opravdu příšerně. Vstala, a když vracela noviny zpátky na místo, všimla si inzerátu v pravém dolním rohu: Zajímá vás móda? HLEDÁME DOBROVOLNÍKY. Společenské centrum Skipley, všední dny 13.00–16.00
– 103 –
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS200877