Vytáhl zpod opasku pistoli, pohrával si s ní. Představil si ji v Hedvičině ruce a uvažoval, co se včera přesně stalo. Vzpomněl si na Smradovy oči, kousek od svých. Neznal nikoho jiného, kdo se dokázal dívat tak pronikavě. Nikomu nepřál smrt víc než Smradovi. Ne z nenávisti, zasloužil si ji. Ale ur čité okolnosti Jáchyma mátly. Bude muset s Hedvikou na ro vinu promluvit. Jestli jednala zkratkovitě, pokusí se předejít nejhoršímu. Za prvé je nutné zajistit alibi. Za druhé mu musí říct, kde odřela ten nárazník. Šrám byl nepatrný a stopy cizího laku Jáchym neobjevil, ale musí vědět, jak a kde k tomu došlo. Vzdychl. Stejně důležitý jako včerejšek byl samozřejmě sobotní večer. Tam se Hedvičiny a Smradovy cesty viditelně zkřížily a určitě zanechaly stopy. Bude třeba vymyslet si věrohodnou verzi. Přestože byla Hedvika oběť a Smrad zločinec, nikomu to nemůžou říct. Nejenže by byli okamžitě podezřelí, navíc by jim určitě udělali na statku prohlídku. Šli by do vězení. Oba. Musejí to znásilnění za každou cenu utajit. Orgánům se nesměla říkat pravda, a už vůbec ne dobrovolně. Jáchym bohužel věděl, že někdy nepotřebují, aby se jim říkala. Někdy se jí dopídí sami. Tak jako Smrad. Dokouřil a pečlivě uhasil krátký nedopalek o podrážku. Cítil se klidný, konopí uhladilo hrany. Rád by věděl, jak Smradovi chutnalo jeho poslední brčko. Vzpomněl si, co mu kdysi povídal otec: Psům se má říct, když někdo umře, aby už na něj nečekali. Otec tím myslel někoho blízkého, koho měl pes rád. Rambo Smrada nenáviděl. Právě proto by se o jeho smrti měl dozvědět. Nenávist spotřebuje spoustu energie, Rambo si ji od teď může ušetřit. „Poslouchej,“ řekl. „Něco ti povím.“ Rambo zvedl hlavu, pozorně se mu zadíval do očí. Jáchym pohled opětoval. Mluvil pomalu a zřetelně: „Umřel Smrad. Už k nám nikdy nepřijde. Už tu jeho nařvanou držku jakživ neuvidíš. Klidně na něj zapomeň. Hedvice už nic neudělá, tím si můžeš být jistej. Smrad je po smrti. A možná o tom ani neví.“ 98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS200741
„Krizová komunikace, organizuje to tra,“ řekl nadporučík Lír a posunul k Mariánovi leták Tactical Rescue Academy. „Dostal jsem na to prachy, tak jsem tam nahnal všechny svoje lidi. Sám jsem jim bohužel musel jít příkladem.“ „Taky jsem u tra něco absolvoval. Myslím, že se to jmenovalo Strategie rizikových akcí nebo čert ví čeho. Bylo to poučný.“ „Jo jo, dělají to bezvadně,“ přitakal Lír bez nadšení. Seděl v nejzazším koutě restaurace a vypadal přesně tak, jak sám sebe do telefonu popsal. Jakmile Marián k Houbaři vstoupil, věděl, ke komu má zamířit. Končila doba večeří, Lír už byl po jídle. Před sebou měl tureckou kávu, kterou zvolna míchal. Marián si všiml na okolních stolech rohlíků v ošatkách. Měly propečenou kůrku, koledovaly si o prověření. Objednal si gulášovou polévku. „Karoch, náš šéf, je blázen do motorek a do aut,“ řekl, když číšník odešel. „Kvůli němu jsme si museli všichni udělat kurs jízdy v extrémních podmínkách. Klukům se to dost líbilo.“ „Vám ne?“ zeptal se Lír. Marián potřásl hlavou. „Divočení na silnici mám dávno za sebou.“ „Já už mám divočení všeho druhu za sebou,“ prohlásil Lír unaveně a vytáhl z balíčku další kapesník. „A školení taky. Starýho psa novým kouskům nenaučíš. Za dva roky jdu do důchodu, nepotřebuju být nejškolenější vysloužilej policajt v týhle republice.“ Utřel si oteklé oči, vysmrkal se a přisunul si židli ke stolu způsobem, který dával najevo, že úvodní konverzace skončila. „Ošklivá věc s tím Zapletalem,“ řekl. „Všechny nás to rozhodilo. Už víte něco bližšího?“ „Předběžný výsledek pitvy budu znát zítra. Zatím mě všechno vede k domněnce, že mu do toho jezera někdo po mohl. Nenapadá vás, kdo?“ 99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS200741
„Pár kandidátů by se jistě našlo. Neznám mužskýho, kterýho by někdo nechtěl zprovodit ze světa. Zvlášť policajta. Kdy se to stalo?“ „Plus mínus v neděli kolem půlnoci.“ „V neděli měl službu. Díval jsem se do zápisu, nic mimořádnýho se nepřihodilo. Odcházel v šest. Olinka, naše vrátná, ho viděla nasedat do auta a odjíždět jeho směrem.“ „To znamená do Prahy?“ „Jezdil zadem. Přes Hřebeč a Hostouň. Tvrdil, že je to nejlepší.“ Číšník Mariánovi přinesl gulášovou polévku a košík s pe čivem. „Nechte si chutnat,“ popřál mu Lír. Už kávu domíchal, teď ji po malých doušcích upíjel. „Zapletal patřil k lidem, co dovedou počítat – čas, benzín, kilometry, námahu. Uvažoval pragmaticky.“ Mariánovi blesklo hlavou, že stejnou charakteristiku už slyšel od Záhrobského. „Povězte mi o něm něco,“ požádal a sáhl pro rohlík. Ukousl mu špičku. Ostře to chřuplo, ale uvnitř byl měkký. Vláčný. Dvojka, ohodnotil ho v duchu. Možná dvě plus. „Byl u nás sice čtyři roky, ale moc toho o něm nevím. Neměl potřebu se svěřovat. O soukromých věcech nemluvil. V práci samostatnej, pořádnej, až pedant. Dovedl si získat respekt. A měl výdrž. Neztrácel dech. Perfektně se osvědčil na akcích, který vyžadovaly delší časovej zápřah. Jo, bude nám chybět…“ „Na čem dělal v poslední době?“ přerušil Marián Lírův chvalozpěv. Pomyslel si, že superlativy najdou lepší uplatnění na Zapletalově pohřbu, jemu k ničemu nebyly. „Na několika vloupačkách. Pravděpodobně spolu souvisí.“ Lír sáhl do aktovky, chvíli se v ní přehraboval, pak Ma riánovi podal papír. „Vytiskl jsem vám katastr obcí, na kterých měl Zapletal územní odpovědnost. Patří mezi ně i Buštěhrad. V dubnu tam někdo vybílil vilu. Odnesl krámy aspoň za půl 100
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS200741