- To nejde, prohlásil Motyčka. - Na venkově se lidi moc znají, a kdyţ se tam objeví člověk, který není hlášený na policii, hned by si toho všimli. Ve městech je to lepší… Potom odešli. Na schodech potkali sousedku a ta se nezapomněla ještě ten den zeptat, jaké jsme měli hosty. Ţena ji odbyla, prý příbuzné z venkova. Za pár dní slyším v kanceláři, ţe na Prašném mostě v Dejvicích gestapáci postřelili - nebo zastřelili, to nikdo nevěděl - nějakého člověka. Lekl jsem se, co jestli to byl ten, jak u nás spal. A hned nato chodili v ulici dům od domu policajti a ptali se, jestli někdo neztratil klíče. Polekal jsem se podruhé, jenţe hned jsem se utěšoval, ţe mně je přece Venda v pořádku odevzdal… Prostě jsem nevěděl, co si o tom mám myslet, a uvítal jsem, kdyţ synovec zase přijel, abych mu všechno řekl. - To nebyl Motyčka, strejdo, ten je v pořádku. A klíče… dobře, ţe jste mě upozornil. Musíme je zničit, povídá Venda. - Které? Vţdyť jsi mi je přece dal. - Nebojte se. To se vás netýká. Jenţe Motyčka má klíče od bytu toho zastřeleného. Nerozuměl jsem tomu ani za mák, jen jsem tušil, ţe Venda s Motyčkou jdou proti Němcům. Teprve za dlouhou dobu mně synovec řekl, ţe se tenkrát v noci setkali v Chotkových sadech s nějakým Morávkem. Předali mu fotografie parašutistů ten Motyčka byl totiţ parašutista Bartoš - protoţe potřebovali, aby jim Morávek nechal ilegálně vystavit občanské legitimace. A Venda hlídal, aby Motyčku s Morávkem nikdo nepřekvapil. Víckrát u nás Motyčka-Bartoš nebyl. Jak to dopadlo ve skutečnosti s tím Morávkem a fotografiemi, nemám ponětí.
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS200576