uložili na pohovku ve skladu plném nábytku, aby se z toho vyspala. Když ji pak následujícího večera objevili, byla hladina alkoholu v její krvi 4,36 promile. Rodiče Spadyové založili na její památku nadaci, která podporuje vzdělávací programy zaměřené na nebezpečí spojená s nadměrným pitím. Ale jak říká Workman: „Kámoška, která vám podrží vlasy, když zvracíte, to nestačí. Základní otázkou zůstává: ,Proč toho proboha Samantha vypila tolik?‘
Jak se tedy dá změnit univerzitní kultura? Položila jsem tuto otázku Robovi Turrisimu, profesorovi biobehaviorálního zdraví na Pennsylvánské univerzitě. Turrisi o mém dotazu zapochyboval: „Nejsem si jist, že ta otázka má stát takhle. Jak změníte kulturu? Nedovolíte studentům pít – a to neudělá žádná univerzita! To myslíte vážně, změnit kulturu? Musela byste změnit kulturu celé Severní Ameriky.“ Turrisi problém chápe jinak. „Musíte se ptát: který problém je řešitelný? Já chci vědět: Kolik dolarů utrácíme na opravy ubytovacích kapacit na univerzitách, zdravotní péči, úklid po technoparty? Kolik se utratí v místních částech na opravách zničeného majetku, výdajích na zdravotní ošetření, posílení policejního sboru během studentských akcí? Většina univerzit řeší ten problém malými náplastmi a dělá jen to co většina ostatních škol kolem nich. Vyhodnocením těchto informací se možná dostanu k tomu, že budu sledovat jiný cíl: snad méně studentů končících na pohotovosti. Pokud je tohle cíl, mohlo by být levnější posuzovat stupeň opilosti přímo v podnicích, kde studenti pijí.“ „Administrativa většiny univerzit se dostala do situace, kdy sama musí být soušástí řešení,“ říká Turrisi. „Mnoho z nich nemá kapacity – a to říkám otevřeně – řešit to jako komplexní otázku zdraví. Jsou to učitelé, vědci pracující na štěpení buněk nebo vyučující literaturu, skutečně inteligentní lidé. Ale během profesionálního růstu jim nikdo nedal návod, jak se s tímhle vypořádat, a většina z nich je na to Ukázka elektronické knihy, UID: KOS200178