uložili na pohovku ve skladu plném nábytku, aby se z toho vyspala. Když ji pak následujícího večera objevili, byla hladina alkoholu v její krvi 4,36 promile. Rodiče Spadyové založili na její památku nadaci, která podporuje vzdělávací programy zaměřené na nebezpečí spojená s nadměrným pitím. Ale jak říká Workman: „Kámoška, která vám podrží vlasy, když zvracíte, to nestačí. Základní otázkou zůstává: ,Proč toho proboha Samantha vypila tolik?‘
Jak se tedy dá změnit univerzitní kultura? Položila jsem tuto otázku Robovi Turrisimu, profesorovi biobehaviorálního zdraví na Pennsylvánské univerzitě. Turrisi o mém dotazu zapochyboval: „Nejsem si jist, že ta otázka má stát takhle. Jak změníte kulturu? Nedovolíte studentům pít – a to neudělá žádná univerzita! To myslíte vážně, změnit kulturu? Musela byste změnit kulturu celé Severní Ameriky.“ Turrisi problém chápe jinak. „Musíte se ptát: který problém je řešitelný? Já chci vědět: Kolik dolarů utrácíme na opravy ubytovacích kapacit na univerzitách, zdravotní péči, úklid po technoparty? Kolik se utratí v místních částech na opravách zničeného majetku, výdajích na zdravotní ošetření, posílení policejního sboru během studentských akcí? Většina univerzit řeší ten problém malými náplastmi a dělá jen to co většina ostatních škol kolem nich. Vyhodnocením těchto informací se možná dostanu k tomu, že budu sledovat jiný cíl: snad méně studentů končících na pohotovosti. Pokud je tohle cíl, mohlo by být levnější posuzovat stupeň opilosti přímo v podnicích, kde studenti pijí.“ „Administrativa většiny univerzit se dostala do situace, kdy sama musí být soušástí řešení,“ říká Turrisi. „Mnoho z nich nemá kapacity – a to říkám otevřeně – řešit to jako komplexní otázku zdraví. Jsou to učitelé, vědci pracující na štěpení buněk nebo vyučující literaturu, skutečně inteligentní lidé. Ale během profesionálního růstu jim nikdo nedal návod, jak se s tímhle vypořádat, a většina z nich je na to Ukázka elektronické knihy, UID: KOS200178
nedostatečně vybavená.“ Podle Turrisiho přichází 30 až 40 procent studentů na univerzity již jako pravidelní pijáci. Obecně vzato, existují čtyři typy konzumentů alkoholu; jedni pijí málo nebo skoro vůbec, pak máme víkenďáky, kteří neflámují, víkenďáky, kteří se opijí, a ty, kteří si určí jeden večer v týdnu a zbourají se pod obraz. Jakmile dorazí na vysokou, téměř u každého z nich pití narůstá. Z nepijáků se stanou mírní, z mírných se stanou těžcí, a těžcí začnou pařit. Turrisi říká: „O víkendech se z poslední jmenované skupiny stává cosi jako parta kluků z knihy Pán much, kteří si vládnou sami a má to katastrofální následky.“ Pak se často uskupí v partě, kterou Turrisi nazývá „dvacet na padesát“. Dvacet procent populace působí padesát procent všech problémů: ošetření na pohotovosti, kolapsy, donekonečna se opakující následky pití. Velký vliv na to, zda se chlapec či dívka octnou v této „dvacet na padesát“ skupině, mají rodiče: pokud jsou milujícími rodiči, ale jdou svým dětem občas příkladem v nadměrném pití a povolí jim pít taky, jejich děti mají čtyřikrát větší šanci skončit v této skupině, než když rodiče pijí střídmě a své děti pít nenechají. Jistě, jsou tací, kteří zkouší ochránit své ratolesti tím, že je nechají si tu a tam cucnout – často se tomu říká evropský model. Turrisi nad tím kroutí hlavou: „Když někdy doma děckám nalijete, je to v lepším případě neutrální přístup – nechráníte je tím.“ Podle Turrisiho existují dva nejúčinnější způsoby jak se na vysoké vyhnout nezřízenému pití. Vypracoval pětadvacetistránkový manuál pro rodiče, jak mohou efektivně ovlivnit alkoholické návyky svých potomků, přičemž nejlepší je to dodržet o letních prázdninách mezi střední a univerzitou. Turrisi říká: „Pro rodičovskou výchovu je to kritické období. Učíte sebeovládání člověka, jehož mozek ještě zcela nedospěl – a jeho logické, samoregulační dovednosti se dosud tvoří.“ Turrisi říká, že rodičovská intervence je trochu účinnější u děvčat než u hochů, a největší úspěch se dostaví, když se rodiče řídí příručkou: „Jste pak o něco víc vtaženi do děje, než když s nimi jen mluvíte.“ Tato výměna může být velice přínosná, v neposlední řadě může Ukázka elektronické knihy, UID: KOS200178
pomoci mladým ženám vyhnout se sexuálním útokům. U mladých žen, které paří, je riziko, že se stanou obětí sexuálního útoku, relativně vysoké. Podle jedné nedávné studie přiznává celá čtvrtina mladých žen, že v prvním ročníku na vysoké zažily sexuální šikanu. Turrisi koneckonců věří, že cesta vede skrze osvědčené přístupy. Není nad patřičnou prezentaci preventivního protialkoholického programu pro vysokoškolské studenty (BASICS), kteří mají problém s alkoholem. „Být schopným lektorem tohoto programu vyžaduje velké schopnosti a osm týdnů školení. Je to dobré a funguje to za předpokladu, že se to dělá správně. Je to ovšem běh na dlouhou trať. Tato intervence pomůže studentům, kteří se dostali do problémů, ale nezmění to celkovou kulturu.“ Abych se o BASICS dozvěděla víc, oslovila jsem Briana Borsariho, docenta katedry alkoholických závislostí na Brownově univerzitě. Vysvětlil mi to následovně: „Je to cílený motivační program pro studenty, kteří začínají pociťovat následky svého pití: ,Takhle se chováš. Opravdu si myslíš, že to je tvé ideální já?‘ Pokud studenta nedotlačíte, aby pochopil, že jeho alkoholické výstřelky jsou v rozporu s vyššími hodnotami, nic se nezmění. Může to být například hodnota přátelství – v opilosti uráží přátele; vztah s rodiči; status občana, který porušuje zákony; status budoucího zaměstnance, jehož usvědčují fotky na Facebooku. Je to vzájemná interakce, během níž se student postupně dopracuje ke svým vlastní důvodům proč a jak své popíjení změnit – což je mnohem lepší než ,Nemůžeš‘, ,Měl bys‘, ,Musíš‘. Místo toho formulujete věci jako volbu.“ Jednou z nejzajímavějších iniciativ ve sféře vyššího vzdělávání je Národní univerzitní program pro vylepšení zdraví (NCHIP). Založil ho v roce 2011 tehdejší prezident Dartmouthské univerzity Jim Yong Kim, jenž si pro svůj inaugurační projekt vybral téma Společně proti rizikovému pití: disciplinární týmy ze třiceti dvou univerzit a vyšších škol z celé Severní Ameriky – včetně špičkových univerzit Yale, Stanford, a Northwestern – přijaly model rychlých změn, aby se vypořádaly s vysoce rizikovou kulturou pití na univerzitách. Tato Ukázka elektronické knihy, UID: KOS200178