Knihovnice, která začínala být zmatená náhlými obraty v rozhovoru, odvětila, že Itálii zná. „Chcete tím říct, že jste tam žila?“ Slečna Primová vysvětlila, že to přímo ne. „Tak to byste měla. A to hned, dokud není pozdě.“ „Myslím, že prozatím to není možné,“ odpověděla knihov nice, zneklidněná představou, že nečekané pozvání v sobě skrývá přání zbavit se jejích služeb. Ženin smích, veselý a zvučný, narušil klid vládnoucí v místnosti. „Až vám bude tolik co mně, poznáte, že všechno je možné. Podívejte se na mého syna, před pár lety na něj čekala vynikající akademická kariéra, byl inteligentní a okouzlující, s oslnivou budoucností před sebou. A co z toho zbylo? Tady ho máte, zahrabaného v téhle miniaturní obci, zavřeného v otcově prastarém domě, se čtyřmi dětmi na krku a den co den před snídaní zatvrzele kráčejícího tři kilometry do starého kláštera. Věřte mi, že když tvrdím, že všechno je možné, vím, o čem mluvím.“ „Ale on tady vypadá nesmírně šťastný,“ odvážila se poznamenat slečna Primová. „To je, samozřejmě že je. A to mě na tom rozčiluje nejvíc. Musím uznat, že tady vykonal obrovský kus práce. Nedokážete si představit, jak to tady vypadalo před pár lety.“ Knihovnice, která již před nějakou chvílí vypudila z mysli bolestný obraz Herodotových svazků ležících na stole, se uvelebila v křesle, připravená ukojit svou nikdy nenaplněnou zvědavost ohledně tohoto městečka a svého šéfa. „Jak ho napadlo vytvořit tuto kolonii? Ne každý se pustí do tak mimořádného podniku.“ Žena odložila šálek na stůl, zaklonila hlavu a přivřela oči, jako by ji vzpomínky stály nesmírné úsilí. 98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS200067
„Kéž bych to věděla. Vlastně si nemyslím, že to má jedinou příčinu. Jisté je, že to mělo co do činění s tím starým devadesátiletým benediktinským mnichem, o němž jste už asi slyšela.“ Slečna Primová se v křesle opřela a vychutnala si další doušek nápoje, který jí žena nabídla. „Vzpomínám si, že měl právě za sebou cyklus přednášek,“ pokračovala stará žena, „a rozhodl se, že si odpočine na nějakém univerzitním semináři v Kansasu. Něco tam objevil, neptejte se mě co. To léto odcestoval do Egypta, pak navštívil klášter Simonos Petras na Athosu a byl i v Barroux u benediktinů. Po návratu mi oznámil, že se rozhodl žít několik měsíců v opatství San Ireneo. Představte si to, v klášteru tradicionalistických benediktinů, on, který dvacet let nevkročil do kostela. Myslela jsem, že tam nevydrží, ale rok nato mě požádal o svolení znovu otevřít dům a to byl začátek celé té dlouhé historie. Nedivte se, život je plný překvapení.“ Knihovnice zamyšleně mlčela. „A děti?“ zeptala se. „Nedělá vám starost, že by mohl mít přílišný vliv na děti?“ „Starost?“ zvolala žena překvapeně. „Drahá slečno Primová, mí vnuci jsou jediné děti, co znám, které umějí recitovat Danteho, Vergilia nebo Racina, čtou klasické texty v původním jazyce a podle několika akordů poznají většinu slavných hudebních skladeb. Nejenže nemám starost, ale jsem hrdá, jsem na ně skutečně pyšná. Je to jedna z mála věcí, které schvaluji na tomto poustevnickém ústraní, které si syn zvolil a které, nebudu vám lhát, si upřímně ošklivím.“ „Nemluvila jsem o kultuře, ale o náboženství. Neznepokojuje vás, že jsou, abych tak řekla, příliš zbožné, předčasně pobožné? Rozumíte, co tím chci říct.“ 99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS200067
Žena na knihovnici nevěřícně pohlédla, a než odpověděla, vesele se zasmála. „Drahoušku, vidím, že o domě, v němž žijete, toho víte jen pramálo,“ podotkla s očima zářícíma smíchem. Slečna Primová na ni nechápavě hleděla. „Co tím myslíte?“ Žena jí s úsměvem odpověděla. „Chci tím říct, že víru do dětských duší nezasel můj syn. Když se o ně po dceřině smrti začal starat, už v tom směru sice sám udělal několik kroků, objevil hloubku křesťanského myšlení a kultury a nacházel mimořádnou potěchu v nádheře náboženských obřadů. Ale poslední krok ještě neučinil, nacházel se, abych to tak vyjádřila, na prahu. Chápete, co se vám snažím vysvětlit? Není za tím on, nýbrž ony. To děti, právě ony ho zavedly tam, kde se nyní nachází.“ Příjezd matky muže z křesla rozdělil bytí slečny Primové na dobu před a potom. Od jejich prvního setkání se společenský život knihovnice značně obohatil. Žena ji okamžitě učinila svou nerozlučnou společnicí a brzy bylo zcela přirozené, že ji brala na schůzky, které den za dnem plnily její program. „Dnes bychom měly navštívit ubohou slečnu Mottovou,“ prohlásila jednou odpoledne cestou do obce. „Vy ji samozřejmě neznáte, ale je to naše učitelka. Sama jsem se před lety zúčastnila výběrového řízení a cítím se za ni do jisté míry zodpovědná, takže za ní chodím při každém pobytu v San Ireneu. Tady to je. Na jaře to tu samozřejmě vypadá mnohem půvabněji, ale řekněte, není tohle místo okouzlující?“ Slečna Primová musela uznat, že takovou školu ještě neviděla. Stála v samém středu městečka, přímo na hlavním 100
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS200067