Raymie koukne na toho typa Erica Thewlise, nasadí kamennou tvář a řekne: „Za mámou bys občas měl zajít.“ Po chvíli zaraženýho mlčení se všichni rozchechtaji a začnou kecat píčoviny. To vypětí mě ale vyčerpalo a já zase usínám. Matně slyšim Goaga, jak se hádá s jednim z těch čůráků v koutě, možná s oběma, o lidech, který neznám, a o chlapovi ménem Seeker, o kterým se tu už hodně mluvilo. Když se proberu, lezu venku v zimě do taxíku s Mattym, Goagem, Lesley a tou Sylvií. Jedeme domu do Leithu. „Věděl si, že Ali umírá máma?“ ptá se Lesley. „Fak? No do prdele...“ Sylvia mi dá ruku na stehno. „Má novotvar.“ „Rakovinu?“ já na to. „Jo...“ Lesley se odtahuje, jako by ji nakazilo už jenom to slovo. „Měla to v prsou. Prodělala dvojitou mastektomii, ale nepomohlo to. Už nemá naději.“ „Dvojitou mastektomii... Píča, to jako že jí uřízli obě kozy, že jo?“ ptá se Matty a já nemůžu Lesley nemrknout do vyplněnýho výstřihu. Lesley se otřese a kejvne. „Tak to je hnusný, když to navíc nepomohlo. Ty vole, to musí bejt děsný, nechat si ufiknout kozy a pak slyšet, že stejně umřeš,“ otravuje nechutně vygebenej Matty. A vtom ho něco napadne: „Ty vole, máma tlustýho Kejty, Moira Yuleová, ta to měla, že jo, Rento?“ „Jo, ale zachytili to včas,“ povídám a Sylvia mi k tomu šeptá do ucha, že mam pěknej zadek. „Jenže jí teď kape na karbid. Těch andulek,“ směje se Matty. Ostře se na něj podívám, aby sklapnul, a hladim Sylvii po stehně. Kejtova máma se fak trochu zbláznila a udělala z baráku voliéru, ale o kámošově rodině se takhle nemluví. Musim mu nechat, že už to nerozmazával. „Kde je vůbec Ali?“ ptám se, páč o ni mam najednou starost. „Šla s Raymiem k Johnnymu, vole.“ IRVINE WELSH
103 H E R Á C I
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS199947
Goag je nalepenej na okýnko a tak nějak sténá. „Povídat mně o Seekerovi,“ bručí si, „já Seekera sakra znám.“ V kalhotách se mi začíná dělat poloboule. „Máš chuť?“ šeptám Sylvii do ucha a cejtim cigára a lacinou voňavku. „Jestli máš co k zakousnutí,“ usměje se drsně. Ostatní vystupujou na konci Walku, my se Sylvií jedeme dál po Duke Street k ní do Lochendu. Ona říká Restalrig, ale je to Lochend. A já Lochend nesnášim. Je víc než hnusnej. Je plnej psychopatů, který se jenom třesou, až člověku rozbijou hubu. Normálně bych se tady touhle noční dobou lekal každýho stínu, zvlášť když du píchat jejich holku, ale taxík odjíždí, k nám se potácí parta bouchačů a já se kupodivu vůbec nebojim. Vůdce smečky obdaří Sylvii mrazivym úsměvem, což se jí vůbec nelíbí, a pak věnuje stejnej mně. „Ty seš Begbieho kamarád, že jo? Brácha Billyho Rentona?“ V životě sem toho píčusa neviděl, ale hned vim, kdo to je, páč Franco je jim posedlej. „Pan Charles Morrison, předpokládám.“ „Cože?“ Otevře pusu, vykulí oči a vycení vytlučený zuby. „Velice rád vás poznávám. Vaše pověst vás předchází.“ Morrison to chvíli zpracovává. Tváří se ztrápeně, čuje konspiraci. Ozve se jeden podsaditej poskok: „Kdo je ten čůrák?“ Na ostatní se ani nepodívám, natož abych s nima mluvil. Důležitej je jenom Cha a já z něj na vteřinu nespustim zrak. Má ksicht bílej jako stěna, ale je v něm nějaká důstojnost a zvířecí krása, takhle pod sodíkovou výbojkou. Pak se zašklebí, chrchlavě se zasměje a já poprvé znervóznim, páč prohlásí: „Líbí se mi, jak ten píčus žvaní!“ A asi je to tak. Tak s těma bouchačema chvíli kecám, Sylvia mě zatahá za rukáv a Cha si toho všimne. „Už bys měl jít, chlape. Povinnost volá,“ zazubí se spiklenecky. „Tak někdy příště.“ Cha nás propustil, tak deme k Sylvii do baráku a do bytu, do bezpečí. Udělal sem na ni dojem, jak sem se postavil ForIRVINE WELSH
104 H E R Á C I
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS199947
resterovi (to nebylo moc nebezpečný) a neustoupil Cha Morrisonovi (to bylo rozhodně o hubu). „Ty se ničeho nebojíš,“ obdivuje mě. „Ne, já se bojim všeho,“ opáčim, a když se to veme kolem a kolem, tak výsledek je vlastně stejnej. Ale musel sem něco trefit, páč se s tim holka nesere a rovnou mě vede do ložnice. Tolik hadrů sem v životě neviděl: ležeji na podlaze, viseji ze skříní, lezou z kufrů a tašek. Z postele je ale smete, a už sem na ní, zase se muckáme, svlíkáme oblečení. Sylvia zvedne žlutou noční košilku, na krajích roztřepenou, jako by se rozmejšlela, jestli si ji má oblíct, ale pak se moudře rozhodne to nedělat. Neni to žádná stydlivka. Drapne mýho ptáka a uchváceně se dívá, jak jí tuhne v ruce. Stáhne předkožku a moje třešnička vděčně vykoukne na světlo. Já jí prstama sjedu po kožíšku a roztáhnu tmavou vlhkou štěrbinu, a když mi ho pustí, vystřídá prsty muj pták a já přirazim, až se mi srdce rozběhne radostí z toho dovršení. Takže do toho bušíme jako vzteklý. Sylvia nevypadá sjetá, ale já sem ztuhlej a ne moc vynalézavej, jednoduše zapadnu do rytmu a snažim se prostě mrdat a vypotit herák z těla. Je to koží, páč mě neboleji záda. Možná je to herákem, ale i když erekci udržim, vystříknout nemůžu, ačkoli ona se „doslova rozplývá“, jak by řek Sifon. Slečna se doslova rozplývá. Časem musim udělat něco, co bych u sebe nikdy nečekal, a finguju orgasmus, sténám, pak zatnu všechny svaly. Ona asi pozná, že v sobě nic nemá, páč s primerákem sme se neobtěžovali. V hrůze si vzpomenu na Begbieho a tu vzteklou piltonskou fúrii v hospodě. I když sem nestříkal, nenápadný kapičky vždycky utečou a „jedna buňka stačí“, jak řikal náš starej učitel přírodopisu pan Willoughby. „Hele, seš... jakože... máš prášky?“ ptám se. „Jo, ale na to ses měl zeptat dřív, chlapče.“ „Sorry, to sem měl. Ale ve víru vášně...“ IRVINE WELSH
105 H E R Á C I
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS199947