LUCY DAWSON
Zvedl ruku v chabém pozdravu a já mu stejně vlažně odpo věděla. Pak mi přijel vlak a tím to celé skončilo. Pokud šlo o Katie, od toho odpoledne jsem ji neviděla ce lých pět let. Nebylo těžké se jí vyhýbat. Když jsem se vrace la na prázdniny domů, nikam jsem nechodila a zvykla jsem si na to, jak máma znovu a znovu říká do telefonu: „Nechce s tebou mluvit, Katherine.“ Po promoci jsem rok procesto vala, a když jsem se konečně vrátila do Anglie, úplně švorc a zoufale toužící po čisté posteli na stálém místě, jsem si vy budovala společenský život v Londýně mezi svými starými kamarády z univerzity. Naše cesty s Katie se jednoduše nikdy neprotnuly. Až jednoho dne jsem si šla do kavárny pro kafe a co čert nechtěl, Katie tam seděla sama u stolu a četla si časopis. Když jsem vstoupila, zvedla hlavu, naše oči se setkaly a obě jsme na místě ztuhly. Měla jsem pocit, že jsme na sebe takhle beze slova zíraly celou věčnost, ale pak Katie nakonec řekla: „No ne, ten svět je malý. Nebo za to může osud. Jedno nebo druhé. Nechceš si přisednout?“ Nejspíš jsem byla v takovém šoku, že ji po té době znovu vidím, že jsem přikývla. Povídaly jsme si o tom, kde žije, jak se mají její rodiče, kde pracuju a co dělám. O všem možném kromě toho, co se tehdy stalo. Vydržely jsme to hodinu a půl, zdvořile si vyměňovaly historky a nepodstatné drobnosti, když vtom z ní najednou vypadlo: „Víš, já jsem se s ním nikdy nevyspala.“ Vzduch kolem nás jako by najednou zmizel a já se jí po dívala přímo do očí. „Viděla jsem tě v jeho posteli. Byla jsem tam, vzpomínáš?“ 98 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS199821