Také údaj, že Žižka čekal na vršku, který dnes nese jeho jméno, na příchod šlechtických spojenců z okolí, je zcela ve shodě se zprávami Starého kolegiáta, že mu pomáhaly oddíly pánů z Hradce a pánové ze Stráže. Druzí jmenovaní skutečně drželi drobné statky v okolí. A konečně postup podél potoka Řečice se jeví jako strategicky nejvýhodnější, protože jeho koryto bylo spolehlivým orientačním prvkem. Velitelé jistě nezanedbali průzkum, a tak věděli, že někde u ústí Řečice do Nežárky najdou nepřítele… Dodejme, že Žižka nejspíš krajinu kolem Nežárky dobře znal, protože tu dříve působil jako člen bojové družiny (či lapkovské tlupy) Matěje Vůdce. Družina měla jedno ze svých útočišť v mlýně u Lomnice a z pramenů víme, že pobrala koně přímo Hanuši Šorcovi na Valu.66 Boj o ostrov Po krátkém pochodu podél potoka došli husité k adamitskému ostrovu. Poněkud překvapivá je zpráva, že se jim podařilo ostrov obklíčit: „…na tom ostrově je obehnachu“ (tak veršované letopisy) a nečekaně sektáře napadnout: „…aniž co tušili, hned na ně se svými lidmi… zaútočil“ (rozuměj Žižka – Vavřinec, kap. 111, tam i další popis). Pokud by obklíčení mělo být úplné, museli by husité dostat část vojska přes Nežárku, která z jedné strany „ostrov“ obtékala. Není ale pravděpodobné, že by přes řeku vedli útok, spíše zde asi rozestavili hlídky, aby někdo z adamitů nepřeplaval řeku a neunikl. Zvláštní ale je, že adamité byli podle líčení Vavřincova (kap. 111) Žižkovým vojskem překvapeni, nebyli tedy varováni svými hlídkami. Buď si byli v úkrytu zcela jisti, nebo odpočívali či spíše oslavovali po nějakém přepadu, jak praví Locustarium („radovali se z vítězství“). Ačkoli se nutně nemuselo jednat o přepadení Řečice, jak je uvedeno ve vpiscích Locustaria, potvrzuje tím Jan Vodňanský nepřímo údaj Vavřincovy Kroniky, že adamité byli útokem husitů zaskočeni a nechali se obklíčit. Pozdní údaj Václava Hájka, že adamité útok očekávali („…a oni to uslyševše, rychle se ve svou zbroj připravili a statečně se bránili…“), je třeba chápat spíše jako kronikářovo vysvětlení urputné obrany adamitů, protože je v tomto bodu v rozporu se staršími prameny. Sektáři se skutečně bránili velmi houževnatě a v jejich řadách bojovaly i ženy. O účasti slabšího pohlaví na obraně hovoří 98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS199408
Vavřinec a ozvuk toho najdeme také v Kronice církevní B. Bílejovského, který při líčení adamitských přepadů píše, že „velmi udatné byly i ženy“. Odpor sektářů byl patrně živen fanatismem a pocitem, že nadchází konečná bitva mezi dobrem a zlem. Je pravděpodobné, že adamité nepochybovali o svém vítězství, a jak svědčí Žižkův list (kap. 111), předpokládali, že všichni nepřátelé oslepnou a nebudou jim moci ublížit. Jedině tímto fanatismem, který patrně zaskočil i otrlé Žižkovy bojovníky, lze vysvětlit, že přibližně stovka nahých blouznivců dokázala poměrně dlouho odolávat několikanásobné přesile zkušených a dobře vyzbrojených válečníků. Na druhou stranu měli adamité k dobru terénní překážku, totiž potok Řečici a okolní mokřady, které museli útočníci překonat. Také pohled na nahé bojující blázny, zejména ženy, jistě nepřispěl ke zvýšení bojové morálky mezi Žižkovými vojáky. Jak praví Vavřinec, po skončení boje se mezi pobitými a zajatými našel jen jediný muž, který měl spodky (kap. 111). O adamitské Marii, která bojovala nahá, mluví zase Locustarium. Navíc víme, že alespoň někteří z adamitů byli zkušení bojovníci. Nemalé vojenské zdatnosti těchto sektářů nasvědčuje i další průběh boje. Adamité se bránili tak tvrdě (veršované letopisy: „silně se bráníchu“), že pobili a poranili „mnoho lidu“, jak čteme v SLČ vratislavské redakce. Totéž tvrdí i Vavřinec: „velmi silně se jak ženy, tak muži bránili…“ (kap. 111) a dodává, že „jednoho urozeného panoše Žižkova zabili“. Veršované letopisy znají i jeho jméno: Byl to hejtman Bořek Klatovský. Odpor byl tak tuhý, že Vavřinec Žižkův útok označuje jako „vytrvalý“ a SLČ mluví přímo o „dobývání“ ostrova. Balbín s odvoláním na „Královéhradecký kodex“ (patrně SLČ) píše, že adamity bylo obtížné porazit, neboť neustupovali, ale umírali na místě, kde stáli. Podobně Bílejovský (čerpající ze staršího pramene či podání) se zmiňuje, byť nikoli v souvislosti s útokem na ostrov, že adamité „žádné rány bodné ani sečné se nebáli, aniž jim co mohli učiniti… že meči coby je metlami mrskali“. Jestliže byl odpor skutečně tak tvrdý, muselo být adamitů přinejmenším 100, jinak by se tak úspěšně bránit nemohli (tedy ne 50 jak tvrdí Šmahel), a že opět Žižka osvědčil prozíravost, když přivedl na Nežárku početné vojsko. Jan Vodňanský v Locustariu líčí, jak urputně bojovala vůdcova družka Marie. Shodila prý na zem všechna roucha a s mečem se vrhla do bitvy. Zranila a zabila prý mnoho Žižkových vojáků. Nakonec padla, ale spíše kvůli tomu, že byla příliš vyčerpána 99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS199408
bojem. Mějme přitom na paměti, že výraz „padl spíše zmožen zabíjením než pod ranami nepřátel“ je obvyklý literární topos, který v tomto případě není třeba brát příliš vážně. Na rozpor s údajem Vavřincovy Kroniky, že Marie byla už dříve adamity sťata, jsme už poukázali. Buď to tedy byla nová družka vůdce sekty, nebo šlo o nějakou jinou ženu, jejíž fanatický boj se vryl do paměti Žižkových vojáků. Nakonec adamité podlehli, protože přesile dobře oděných a zkušených vojáků vzdorovat nemohli. Ostatně proti jejich fanatismu stála pevná víra Žižky a jeho bojovníků. Adamitský fanatismus sice mohl zastrašit námezdní žoldnéře, ale ne husitské vojáky, kteří byli rovněž ochotni položit životy za Pravdu Boží. Zlomovým okamžikem asi byla smrt vůdce sekty, „Mojžíše“ či „Adama“, ať jím byl kovář Rohan, či někdo jiný. SLČ vyprávějí, že Žižkovi lidé do Rohana „mnoho šípuov… vstřieleli, až sotnú túhú jsú jeho umrtvili“. Totéž tvrdí i vpisky Locustaria, ty ale čerpají právě ze SLČ. Podle nich byl Rohan těžko zranitelný, byl probodán mnoha oštěpy, než nakonec padl. Balbín, který se při tomto líčení odvolává výslovně na zprávu „Královéhradeckého kodexu“, kterým byla nějaká verze SLČ, tvrdí, že Rohan zahynul, teprve když byl probodán mnoha šípy a kopími („saggitis et lanceis“). Hájek líčí na základě SLČ situaci zcela shodně, jen s tím rozdílem, že Rohan, posetý šípy, byl nakonec ubit cepy. Všechna tato líčení pochází ovšem ze SLČ vratislavské redakce, byť se jednotlivé rukopisy, z nichž autoři čerpali, mohly v drobnostech lišit. Například v tom, zda byl Rohan poset šípy, či oštěpy, nebo zda byl zabit kopími. Na podstatě sdělení to ale nic nemění. Poněkud složitější je to s Hájkovým údajem o ubití Rohana cepy. Na první pohled by se mohlo zdát, že Hájek tu z literárních důvodů zaměnil kopí, o nichž se zmiňuje Balbínem citovaná verze SLČ, za cepy jako typickou zbraň husitů. Jenže nezávisle na Hájkovi a SLČ se o podobné věci zmiňuje i Bohuslav Bílejovský ve své Kronice církevní (vydána 1537). Podle něj bylo obtížné adamity zabít a povedlo se to až díky Žižkovu rozkazu, aby na sektáře použili jeho lidé kyje: „…ze sspičního sukovatými kyji tu zlou víru vybili, tak je sotva přemohli“. Nevíme, co znamená výraz „sspičního“, nicméně údaj o kyjích, jimiž byli adamité ubiti, je podobný jako Hájkův údaj o ubití Rohana cepy. Bílejovský zde asi zachycuje nějaké starší podání, které mohl znát i jeho současník Hájek, a oba je pojednali rozdílně. Ovšem nakolik bylo toto starší vyprávění spolehlivé 100
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS199408